Vzpomínka na talentovanou herečku a zpěvačku

Anežka Svobodová (rozená Pánková)

Anežka Svobodová (rozená Pánková) se narodila 11. června 1911 jako jedno z pěti dětí kamenosochaře Bohumila Pánka (1878–1944), jehož potomci se v Říčanech kamenosochařstvím stále zabývají. Nejútlejší mládí prožila u babičky z matčiny strany v Mnichovicích. Dědeček Hladík tam byl kapelníkem místního dechového orchestru, a tak od malička poslouchala dědečkovu kapelu a snažila se při hudbě tancovat. Její otec Bohumil vystudoval kamenosochařskou školu v Hořicích, v roce 1905 se oženil, koupil v Říčanech dům na příjezdové silnici od Prahy a vybudoval zde zázemí pro kamenosochařskou firmu. Ta pak stála u počátků tzv. nového (dnešního) hřbitova za městečkem. Ve své všestrannosti se vedle kamenického řemesla zabýval i myslivectvím, hrál na knoflíkovou harmoniku, byl pokladníkem „Veřejné čítárny“ v Říčanech. Je spjatý i se začátky říčanského muzea, do jehož fondu přispěl ze svých přírodopisných sbírek  (motýli, brouci, nerosty). Mladší dcerku Anežku podporoval v jejích koníčcích, kterými byly hra na piano v místní hudební škole L. Tučka, tělovýchova v Sokole a zejména divadlo. Dívka si tyto záliby mohla dovolit, protože v obecné i měšťanské škole dobře prospívala a dokonce ještě otci pomáhala v tvorbě grafických nápisů na hrobky. V posledním roce měšťanky se začala učit psaní na stroji a svoji dovednost brzy po skončení školy uplatnila nejprve jako dobrovolnice, později i zaměstnankyně (soudní zapisovatelka) Městského soudu v Říčanech.

První veřejnou divadelní roli si Anežka zahrála 15. května 1927. Tehdy jí bylo šestnáct let a dostala hlavní úlohu v dětské zpěvohře Královna rudých máků, zorganizované ženami Československé strany národně socialistické v Říčanech. Pak začala vystupovat ve spolku Dramatika (později Tyl).  Před válkou i během okupace tito ochotníci uváděli nejen činohry, ale ve spolupráci s místním orchestrem a pěveckým spolkem Jablonský také hudebně a technicky náročnější operety. I když neprošla žádnou pěveckou výukou, byla mladičká Anežka v  roce 1929 pověřena hlavní rolí Denisy ve známé francouzské operetě Mamzelle Nitouche. Po úspěchu v Říčanech v této roli o rok později pohostinsky vystupovala na jevišti Vinohradské  zpěvohry – jako „subreta Aža Pánková“.

(Anežka 19 let)

 V době, kdy nastudovala Mamzelle Nitouche, nosila ještě copy.

 (Anežka 50 let)

Takto si Anežku Svobodovou pamatují mnozí obyvatelé Říčan.

Hrála pak i v dalších operetách: Lojzička, U svatého Vavřinečka, Maryna ze mlýna, Muzikanti z naší vesnice, Na tý louce zelený, Kolíne, Kolíne. Vystupovala v dramatických Půlnočních scénách na místních sokolských plesech v Bio Sokol a účinkovala na různých veřejných akcích (např. Akademie na oslavu 83. narozenin prezidenta Masaryka v březnu 1933, Veřejný slavnostní večer Okresního sdružení republikového dorostu čsl. venkova). Přitom byla stále pilnou cvičenkou Sokola, nějaký čas i funkcionářkou. Zúčastňovala se místních veřejných tělovýchovných vystoupení a sokolských sletů.

Měla osudové štěstí na muže jménem Jaroslav. V únoru 1928 si v Říčanech zahrála se slavným hercem Národního divadla Jaroslavem Vojtou, který jí při tomto hostování daroval svou fotografii s věnováním. V kostele Církve československé husitské v Mnichovicích se v červnu 1933 vdala za Jaroslava Svobodu, s nímž se znala ze Sokola i z divadelního spolku Tyl. A konečně v říjnu 1943 si zazpívala hlavní roli – Číňanku Mi – v operetě  Země úsměvů se známým operetním zpěvákem Jarkou Skácelem. V té době bylo jejímu prvorozenému synovi už pět let. Věnovala se rodině a domácnosti a za okupace, jako mnoho jiných starostlivých manželek a matek, chovala na zahradě drobné hospodářské zvířectvo: slepice, králíky, kachny i husy. Po válce se narodil druhý syn a na herectví už jí mnoho času nezbývalo.

Manželé Svobodovi v sokolských slavnostních krojích (1935)

Říčanští ji potom znali zejména z jejího pracovního působení. Jako výběrčí za elektřinu navštěvovala totiž mnoho let každé dva měsíce všechny zdejší domácnosti, kde odečítala stavy elektroměrů a vybírala poplatky za spotřebu v uplynulém období. V roce 1967 ovdověla a až do pozdního stáří pomáhala s výchovou čtyř vnoučat, vytvářela nádherné výšivky, zavařovala vypěstované ovoce, ráda vařila a pekla domácí pečivo. Byla také hlavní organizátorkou a jednatelkou IV. sjezdu spolužáků říčanských škol z let 1916–1926, konaného 31. května 1980 v sále Osvětové besedy (dnes KC Labuť). Obdržela zde Diplom pro sedmdesátníky. V té době se jí podařilo překonat těžkou zrádnou nemoc. Zemřela pak náhle v říjnu 1988 v sedmasedmdesáti letech a je pochována na říčanském hřbitově.

                                                                                                                          Jaroslav Svoboda

V Říčanech se odjakživa pohybují umělci, kteří se uplatňují (zejména na poli dramatickém a hudebním) jako profesionálové uznávaní i mimo náš region. Žili a žijí tady lidé zaměstnaní v jiných oborech, ovšem společensky aktivní, tvůrčí a do značné míry ovlivňující atmosféru ve městě. Nezapomínejme na ty z uplynulých dob: Ochotníci a ryzí amatéři se za první republiky a těžkého období protektorátu starali o rozvoj kultury a tělovýchovy a tím posilovali české národní povědomí. Autor článku píše o své mamince Anežce, zmíněné i v seriálu Neobyčejní občané Říčan v Kurýru č. 12/2015.