Vladimír Čech: Ozvěny starých časů II Tenisová parta v Radošovicích

Kdybych měl možnost znovu se rozhodnout a vybrat si mezi fotbalem, hokejem a tenisem, tenis by vyhrál. Není v něm tolik úrazů, člověk hraje sám za sebe a je to elegantní sport. I když jsem s ním začal později, věnoval jsem mu kus života.

V mládí jsem hrával závodně fotbal i hokej, ale s oběma sporty jsem se rozloučil, když mi bylo dvacet čtyři let. Fotbalové mužstvo (SK Říčany) mi říkalo Pérák. Jako brankář jsem měl totiž takový zvyk, že když na mě šla rána, tak jsem se zhoupl, zapéroval v kolenou, jako když se dělá dřep. Šlo mi pak lépe se odrazit a zvykl jsem si na to. (Pérák byl původně v českém prostředí fiktivní válečný hrdina s pružinami na nohách, který bojoval proti německým okupantům. Po válce se objevil ve filmu a komiksu. Pozn. red.) Jako kluk asi desetiletý jsem si poprvé vyzkoušel tenis – na kurtech v Říčanech, vedle sokolského stadionu. Po roce už mi to docela šlo, ale dál jsem se věnoval intenzivně fotbalu a hokeji. Až po dvacítce jsem se k bílému sportu vrátil. Říčanští tenisté mě pak postavili ve skupině B jako třetího hráče.

Když jsem se v roce 1966 přestěhoval do Radošovic, začal jsem se zajímat o kurty za Jurečkem (tehdy byly dva). Zhrozil jsem se: plot špatný, děravý, jeden sloupek vyvrácený. Na kurtu číslo jedna bylo vidět jen trochu antuky, druhý kurt byl úplně zarostlý trávou. Do klubovny zatékalo, asi tam někdo i přespával, dveře jen tak tak držely. Koště, kterým se kartáčuje nebo zametá kurt, nemělo násadu. Jedna síť byla napůl plesnivá, lanko přetržené, lajnovačka rozbitá… Kladl jsem si otázku, zda je vůbec možné dát to všechno do pořádku. (Zdejší tenisový klub utlumil činnost, stejně jako jinde, za nacistické okupace a pak krátce po válce se změnou režimu při sjednocování tělovýchovy. Pozn. red.)

Zjišťoval jsem, kdo by měl v Radošovicích o tenis zájem. Nebylo jich málo: Jaroslav Brož, Čenda Svoboda, Miloš Drobný, Míťa Jirků (můj vrstevník), Zdeněk Morávek, Jiří Vančura, Bohouš Porsche, František Novák, Práva Košler, Mirek Štěpán. Sešli jsme se v restauraci Sport na Černokostelecké ulici (dřív tam bývala pro schůzování vhodná místnost, dnes je v tomto prostoru prodejna s vybavením pro práci a volný čas). Předsedou naší party – vznikajícího tenisového oddílu TJ Sokol Radošovice – jsme si zvolili schopného Čendu Svobodu. Správcem dvorců se stal Jarda Brož. Dohodli jsme se, s čím je potřeba začít: na dvorce sehnat antuku. Blesklo mi hlavou, jak to uděláme. V době, kdy jsem se učil zámečníkem u pana Šlingra, bydlel ve druhém patře domu pan Karas, který jezdil s nákladním autem. Navštívil jsem ho, vysvětlil situaci, a on: „S dopravou si nedělejte starosti, máte štěstí, že příští tejden jedu za Molitorov. Tam jedu plnej a zpátky jedu prázdnej. Přineste objednávku a já vám to přivezu až na kurty.“ Antuka se totiž vozila právě ze zmíněné obce v okrese Kolín. Objednávku jsme vyřídili u Václava Mirtese, předsedy tehdejšího TJ Sokol Radošovice. Bylo domluveno, že se ujmeme zpustlých kurtů a pokusíme se jim vrátit dřívější věhlas. Když pan Karas přivezl další týden antuku, to nejdůležitější jsme měli. Pletivo na plot jsme získali darem na stavbě podniku Interiér a zdravotnických skladů (nedaleko dnešních supermarketů na Černokostelecké ulici) – opravy se ujal Jarda Brož, uměl plno podobných prací.

Za plotem prvního kurtu směrem do lesa, v kopci, byla studánka s vynikající vodou. Vyčistili jsme ji, dali jsme k ní i hrníčky… Když jsme pracovali, měli jsme žízeň a chodili jsme si pochutnávat na dobré vodě. Uvnitř kurtu v rohu rostl vysoký listnatý strom, na podzim shazoval hodně listí, bylo potřeba ho porazit. Také kořen jsme museli vykopat a hezky zahladit, aby tam byla rovina. Dřevo si vzal někdo z party domů na otop. Kurt číslo jedna jsme mohli uvést do provozu.

                                                          Pokračování příště.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

Autor článku dobíhá „kraťas“ na bekhend. Dřevěná raketa, se kterou začínal hrát, měla značku Dunlop