Vladimír Čech: Ozvěny starých časů II - Scházíme se dál

Když jsme na začátku sedmdesátých let hrávali v Radošovicích závodně tenis, jezdívali jsme po sezoně na víkendový pobyt na chalupu do Krkonoš k Benecku.

Patřila naší rodině, měli jsme ji tehdy napůl se švagrem. Benecko si oblíbili mnozí další lidé z Říčan – co vím, na dovolenou tam jezdili někteří říčanští učitelé. Dokonce, když byly moje děti ve školním věku, z podnětu paní učitelky Grůzové vypravovala škola v Bezručově ulici do hor v zimě autobus na krátký víkendový pobyt. Ocenili to zvláště rodiče dětí, které trpěly „na průdušky“.

Na naší pánské jízdě se členy tenisového oddílu nás bývalo sedm osm, jezdívali jsme dvěma auty nebo autem a motorkou. Ten první zájezd mám v živé paměti – odjíždělo se od tehdejšího hotelu Morava na rohu ulic Černokostelecká a Strašínská (dnes je zde autobazar) v pátek brzy odpoledne. Předem každý přispěl stovkou na jídlo, u pana Svobody v dnešní Olivově ulici jsem koupil to nejlepší maso, to se upeklo, vezli jsme s sebou i hotový guláš, dva bochníky chleba… První zastávku jsme měli v Poděbradech, pak v Jičíně, v Jilemnici (zde jsme se vyfotografovali u kašny, stejně tak i v dalších letech), ve Vítkovicích – tam jsme dokoupili dvě basy piva – a odtud už to na chalupu na Levínku nebylo daleko.

Našimi sousedy bývali Bínovi, starousedlíci, kteří chovali krávy, obhospodařovali kus pole a louku. Když jsme přijeli k chalupě, nevím, co to kluky popadlo, vyskočili – naproti v kopci zahlédli tři ženské postavy, jak obracejí seno – a běželi s křikem do kopce za nimi. Jarda Brož popadl vozembouch, který si přivezl s sebou. Vyběhl jsem se za nimi a z dálky poznávám osmdesátiletou sousedku se dvěma pomocnicemi. Jak viděly tu běžící bandu, lekly se, pustily hrábě, a protože to k nim domů bylo přes potok, hbitě ho přeskočily (včetně osmdesátileté babičky) a běžely se schovat. „Pánové, to bude vysvětlování,“ vrtěl jsem hlavou nad jejich nápadem. Další den ráno jsem šel situaci „vyžehlit“, naštěstí nám bylo odpuštěno.

V sobotu dopoledne jsme většinou sekali dřevo na topení, postavil se ping-pongový stůl a hráli jsme turnaj, večer jsme vyráželi do okolí za zábavou. Jednou jsme zavítali na vesnickou tancovačku v Poniklé. Tam Franta Novák, který z nás byl nejstarší (bylo mu v té době už kolem šedesáti let) udělal stojku, kapela přestala hrát, vytvořili jsme spolu s místními kolem něj kolečko, on chodil po rukou a my všichni provolávali: „Ať žije Francois Novák!“

Také neveselou událost nelze vymazat ze vzpomínek. Spoluzakladatel naší tenisové party, první předseda tehdejšího tenisového oddílu Čenda Svoboda, který jako zaměstnanec zahraniční firmy cestoval po světě, dostal zákeřnou nemoc a v mladém věku zemřel.

Když jsme tenis hráli závodně čtvrtým rokem, začala mě bolet pravá ruka a nemohl jsem udržet raketu. Říká se tomu tenisový loket. Obstřiky, mazání – nic nezabíralo. Čekala mě buď operace, nebo ozařování. Zvolil jsem druhou možnost, docházel jsem do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze v Klimenstské ulici a shodou okolností jsem se tam setkal s vítězem Wimbledonu Janem Kodešem, kterého trápily stejné zdravotní potíže. Dali jsme se do řeči a trochu jsme tenis probrali…

Iniciativu v tenisovém oddíle TJ Sokol Radošovice v době, kdy jsem marodil, převzala rodina Michaličkova. Zpočátku Ladislav Michalička, pak jeho tři synové Jiří, Vladimír a Radek. Vladimír Michalička, současný předseda tenisového klubu Radošovice, trénuje děti a mládež. (Jeho starší syn David, říčanský radní, tenis hraje aktivně na regionální úrovni za radošovický klub a občas trénuje mládež. Mladší syn Marek se před dvěma lety umístil na 235. příčce žebříčku ATP. Nyní už nehraje na turnajích; trénuje tenis na univerzitě ve Spojených státech.)

Tenisové kurty za Jurečkem se od našich dob rozrostly, z původních dvou je dnes šest; zvětšila se klubovna. Vypracovala se řada nových hráčů… Po problémech s loktem jsem si musel od tenisu odpočinout a pak jsem se na pár let vrátil, už jen rekreačně, na tenisové dvorce do centra Říčan.

S kamarády-tenisty z Radošovic se stále scházíme – na podzim některou sobotu kolem Dušiček se my říčanští s těmi z větší dálky potkáváme v restauraci Na Zastávce. Udržujeme partu do dneška.

 Redakční spolupráce: Renata Skalošová 

Za zapůjčení fotografií a tenisového deníku, které posloužily při vzniku této série článků, děkujeme Jaroslavu Brožovi a Jiřímu Vančurovi.

Část tenisového oddílu TJ Sokol Radošovice při cestě na víkendový pobyt do Krkonoš. Na kašně na náměstí v Jilemnici zleva shora dolů: F. Novák, Vl. Čech, J. Pětický, V. Hervert, J. Vančura (v tmavém klobouku). Sedmdesátá léta 20. století