Vladimír Čech: Ozvěny starých časů II

Na tenisovém kurtu za Jurečkem, který naše parta koncem šedesátých let zprovoznila, bylo v sezoně živo od rána do večera. Objevovali se další zájemci a měli jsme štěstí, že někteří z nich přispěli k dalšímu vybavení sportoviště.

Například obyvatel jedné z chat nad Jurečkem, který sem dojížděl z Prahy, se jednou sháněl po někom z tenisového oddílu. Chtěl si zahrát a nechat si vysvětlit pravidla hry. Byl jsem k dispozici, a když jsme dohráli, zeptal se, kolik je dlužen. V té době jsme od hráčů, kteří nebyli členy oddílu, vybírali dobrovolný příspěvek. Zmíněný pán byl z možnosti věnovat se tenisu nadšený. Shodou okolností to byl hospodář Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou, československá branná organizace – pozn. red.) a navrhl nám, že si pod hlavičkou této organizace můžeme dokoupit vybavení na kurt. Té nabídky jsme velmi rádi využili, a tak jsme vypsali objednávku, já jsem vzal auto a nadvakrát jsem zboží ze sportovního obchodu v pražské Bolzanově ulici odvezl. Dvě nové sítě, koště, lajnovačku a dvacet krabic míčů. Všechno jsem složil ke správci dvorců Jaroslavu Brožovi, který tenkrát bydlel na Černokostelecké ulici naproti dnešní drogerii.

Na schůzi v restauraci Sport jsme se dohodli, že nastal čas dát do pořádku druhý kurt. Brzy se to povedlo. Vyvýšený stolec pro rozhodčího (tzv. empajr) vyrobil Jarda Brož, i na druhý kurt jsme dali novou antuku, válcovalo se. Ještě zbývalo opravit klubovnu. S tím nám pomohl pan Lacina, náměstek ředitele podniku v Uhříněvsi, který se zabýval zpracováním dřeva. Jeho dcera byla velmi nadaná tenistka, nejlepší z omladiny, která k nám tehdy chodila hrát. Pan Lacina poslal dva truhláře i s materiálem a brzy byla klubovna v pořádku. Slíbil nám, že pokud budeme hrát závodně, další rok stavbu prodlouží a vznikne klubovna pro hosty. Ohromné. Místo pro hosty jsme skutečně zanedlouho měli. Když už se hrálo na obou kurtech, přišel se za námi do Radošovic podívat zkušený tenisový hráč a trenér Vladimír Černohorský. Znali jsme se z dob mého působení v říčanském tenisovém oddílu, dokonce jsem mu vypomáhal s trénováním mládeže ve sportovní hale. Chvíli se na nás koukal, jak hrajeme, a pak: „Proč se nepřihlásíte? Klubovnu máte, míčky už vám nelítají do potoka… Tak se do toho dejte!“ Měl na mysli krajskou soutěž, do které jsme se skutečně nechali zapsat.

Na jaře roku 1970 jsme odehráli první mistrovské zápasy. Minule jsem jmenoval většinu mužských hráčů – chyběli jen Eduard Klenka a Vilém Dražil, kteří se přidali později. Z děvčat se střídaly hráčky Dražilová, Lihaříková, Dobroruková, Adamcová, Hejdánková a Svobodová. Ty všechny měl hrající, později nehrající kapitán Zdeněk Morávek k dispozici pro sestavy na jednotlivá utkání. Dohromady jich bylo za pět sezon třicet. Co se týče mého působení, dvaadvacet z nich jsem vyhrál, jeden zápas jsem regulérně prohrál a druhá prohra se odehrála v Radošovicích takto: Soupeř prohrál první set 1:6, druhý jsem vedl 5:0, ale pak přišla rána do hlavy, po které jsem omdlel. Kamarádi vzali konev se studenou vodou a pokropili mě. Hned jsem se probudil a zápas nějak dohrál, ale vítězství mi uniklo.

O některých sobotách a nedělích jsem nehrál, to jsem totiž kvůli přivýdělku chodil vykládat vagony. Během naší závodní éry jsem na zápasech chyběl šestkrát. Ale když jsem věděl, že na kurt nastoupím, poctivě jsem se připravoval. Dvakrát týdně jsem běhal z domova ke starému koupadlu, pak do kopce, to se říkalo Musilkou, až na Strašín. A tam už jsem měl svůj palouček, nikde nikdo, skákal jsem přes švihadlo, dělal dřepy, kliky… Pak zpátky domů. Mohl jsem pak hrát v plném nasazení, při zápase jsem nebyl unavený ani proti mladšímu hráči. Hrávalo se v květnu v červnu v pravé poledne, kdy už bývá horko a já jsem díky tréninku mohl dohrát i třetí set v kondici, v jaké jsem do zápasu nastoupil.         

                                                           Pokračování příště

Redakční spolupráce Renata Skalošová

Máte už v knihovně nejnovější publikaci Muzea Říčany? Knížku Neobyčejní občané aneb Postavy z říčanských ulic a domů lze ještě zakoupit na pokladně muzeav Rýdlově ulici č. 271/14.

Říčanský rodáka aktivní občan Dalibor Hofta (1924–2016) líčí atmosféru, která zde panovala za časů první republiky a pak v letech pozdějších. Vzpomínky bohatě doprovázejí dobové fotografie, některé publikované vůbec poprvé.