Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

Zima

Možná to zní jako pohádka, ale zimy opravdu bývaly za mého dětství jiné než dnes. Dneska se počasí v zimních měsících dost střídá, zatímco tenkrát na Martina napadl sníh, pak začalo mrznout a sníh vydržel – počasí bylo řadu týdnů za sebou vyrovnané.

Jednou jsme si s kluky řekli, že uděláme kluziště. Otec to u nás na dvoře dovolil, plochu jsme polévali, přes noc voda zmrzla a už se bruslilo. Hráli jsme hokej ulice proti ulici, asi tři proti třem. Já byl brankář. Vycpali mě slámou, měl jsem obrovský pupek, sotva jsem přes něj viděl. Kdosi naproti mně odpálil puk… a rozsekl mi obočí. Spadl jsem na zem, a jak zahlédli kluci krev, všichni utekli, bylo po hokeji. Maminka lamentovala: „Von přišel Láďa vo voko!“ O oko jsem nepřišel, u doktora mi to sešili, jizvu mám dodnes. U nás už jsme ale hokej nikdy hrát nemohli. Od toho tu byl Mlejňák. Už doma jsem si nazul „šlajfky“ (brusle, které se nasadily na boty, vpředu a vzadu se utáhly kličkou), matka mě převedla od našeho domu (mýta) přes silnici, pokrytou sněhem, pustila mě z kopce a já se po projížďce Mlýnskou ulicí zastavil až na rybníku.

V zimě se u nás na dvoře konaly vyhlášené zabijačky, mívali jsme až třistakilová prasata. Otec, vyučený řezník, znal postup všech prací na jedničku. Byly to hody: bílé jitrnice, žemlová jelítka, kroupová jelítka, tmavá polévka prdelačka, světlá polévka, prejt, sulc, límečky, ovary. Otec maso i nakládal a pak se vyudilo. Špek býval vysoký. Když prase padlo a pustila se mu krev, chytala se do vědra a musela se míchat, aby se nesrazila. Pak už byly potřeba velké necky a hodně vařící vody. Polévalo se, škrábaly se štětiny, a když to bylo hotovo, kladkou se prase vytáhlo na trám u stropu kůlny, která byla průchozí. Prase se rozpůlilo a maso se – v naší kuchyni – postupně zpracovávalo. Tatínek potřeboval vál, sadu řeznických nožů a vocilku (na broušení nožů) a už to jelo. Velké hrnce na maso, na polévku a špejlovalo se… Na výpomoc přišla nějaká šikovná sousedka, a když už bylo něco hotovo, pozvali se známí a něco se i popilo. Voněla celá Husova ulice (dnes 17. listopadu), říkalo se: „U Čechů se zabíjí, jdeme na jitrnici, jdeme na polívku.“ S prostředním bratrem, o dva roky starším než já, jsme chodívali s výslužkou. Pro doktora Berkovského, lékárníka Chlistovského, tatínkova dobrého známého pana Lehovce… Dostávali jsme od nich od cesty padesátník nebo i celou korunu, s bráchou jsme se pak porovnávali, kdo má víc.

V zimních měsících se také dralo peří. Měli jsme hodně hus. Jako kluk jsem je – v létě tak jednou, dvakrát do týdne – chodil koupat směrem k rybníku. Nemyly se ve velkém rybníku, ale pod ním, jak teče potok, v takové větší louži. Vzal jsem do ruky klacek a už jsem je hnal Mlýnskou uličkou. Byly potom čisťounké, škubaly se a peří se schovalo na zimu. Když začaly dlouhé večery, maminka pozvala sedm až devět žen. Navařila žitné kafe nebo čaj, pro některé z nich (to už po válce) „turka“ a pohostila je domácím pečivem. Někdy pekla preclíky, jindy cihly, karásky nebo vdolky. Vdolky se smažily na těžkém plechu na rozžhavené plotně a pak se mazaly povidly (těch bývalo doma dost, měli jsme přece švestkovou alej), na povidla se dal tvaroh a navrch ještě smetana, všechno domácí.

Otec chodíval v zimě, když se nepracovalo na poli, na pivo k Jermařům. Hostinec tenkrát vedl pan Semerád. Někdy, když už byli v náladě, přišla k nám domů celá společnost včetně harmonikáře. Najednou se v deset hodin večer objevili v kuchyni, probudili mě, vzal jsem dvě bandasky nebo dva džbány a šel jsem pro pivo ještě k Novákům (do dnešní restaurace v kulturním centru Labuť). Všem se nalilo a zpívalo se Kolíne, Kolíne, Červenobílý, to se mi líbí, Okolo Frýdku cestička. Takovou veselou hodinku si popovídali, zazpívali a šli domů.

Tatínek kouřil viržinka a doutníky. Kluci z okolí, kteří k nám chodili, mě navedli, abych špačky, které otec nechával v krabičce, sebral. Že si zakouříme. A já jsem jich vzal najednou moc. Hoši si zakouřili (i já, a to jsem byl nejmladší a bylo mi pak zle), ale tatínek na to přišel. V neděli odpoledne jsme se s bratrem chystali, že se půjdeme podívat na hokej na stadionek SSC (v místě dnešní zimní haly). Už jsme byli za vrátky, na chodníku směrem k trafice, když se otevřelo okno a otec zavolal: „Okamžitě se vraťte! Pojďte si pro bonbony.“ Slyšeli jsme v hlase přísný tón. Nějaké bonbony jsme snad i dostali, ale především, kvůli těm špačkům, pořádný výprask.

Jako u jiných hospodářů, i naši tři koně měli v zimních měsících málo práce. Zapřáhli se jen jednou za čas, to když se na pole odvážel hnůj a močůvka. Jindy se pouštěli na dvůr, aby se proběhli a neotékaly jim nohy. Jednou zase kdosi zapomněl zavřít vrata, koně zavětřili volnost a utekli. Běželi přes náměstí a letěli po Široké z kopce dolů, kolem fotbalového hřiště směrem do Světic. Až tam je kočí na kole dohonil. Na křižovatce ve Světicích je totiž chytil pan Sus, který tam provozoval hospodu. Náš kočí je přivedl zase zpátky.

Série Ozvěny starých časů se uzavírá. Ke vzpomínkám se s Vladimírem Čechem vrátíme na jaře příštího roku, tentokrát se budou týkat především Radošovic a bílého sportu.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

Mlýnský rybník v zimě na počátku třicátých let 20. století