Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

O motoristech a motorkách

V padesátých letech se na říčanských silnicích začala rozmáhat automobilová doprava. Já měl své první auto velmi brzy, už ve dvaadvaceti letech.

V roce 1956 (stejně jako ještě dlouho potom) se dalo auto koupit jedině na poukaz a k němu neměl každý přístup. Tenkrát jsem hrál fotbal za SK Říčany, šlo mi to jako brankáři a dozvěděl se o mně pan Mika. Tento úředník okresního národního výboru bydlel ve Světicích a vedl tam místní fotbalový oddíl. Přišel za mnou: „Hele, Láďo, nám jde o postup, šel bys k nám chytat?“ Už předtím jsem se dozvěděl, že má možnost získat zmíněný poukaz, a tak jsme hostování domluvili za příslib, že mi pomůže sehnat škodovku. Důležitý zápas Světice vyhrály, já dostal poukaz a koupil jsem si auto.

Ještě předtím jsem ale dlouho šetřil na motorku. Tu jsem si koupil v osmnácti letech. A než se tak stalo, zažil jsem příhodu, na kterou i po letech vzpomínám. S partou, o které jsem už několikrát psal (Vojtěch, Hofta, Beránek a další) jsme chodili společně do tanečních U Labutě. Stejný kurz navštěvovaly dívky ze zemědělského učiliště s internátem, které se nacházelo v prostorách po dřívějším hotelu Monopol, v dnešní nemocnici. S děvčaty jsme se scházeli i mimo taneční lekce a domluvili jsme se, že je navštívíme na podzimní brigádě. Se školou odjely dívky pomáhat na pole (asi to byly brambory) někam mezi Karlovy Vary a Žatec. Se dvěma kamarády jsme se dohodli, že za nimi vyrazíme na motorkách. Což o to, řidičský průkaz jsme měli všichni tři na motorku a na traktor (to byla ta nejnižší skupina, čtyřka), ale vlastní motorku  – stopětadvacítku zetku – měl tenkrát jenom Tomáš. Dostal jsem nápad: „Pánové, další motorka je u nás v prádelně, vypůjčíme si ji.“

Do prádelny ve starém domě, kdysi mýtě, na ulici 17. listopadu si totiž v té době dávali služební motorku policisté, tedy příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Pan Krýza a pan Kuk úřadovali v době mého mládí v prvním patře Růžku a pak v místnosti na radnici. Motorku nepotřebovali často, jen když měli výjezd například k havárii. Klíček od prádelny byl jen jeden, dávali jsme ho „na futro“. Odemkl jsem prádelnu vedle udírny, vytáhl jawu dvěstěpadesátku a byli jsme připraveni. Tomáš vzal Josefa jako spolujezdce. Pamatuji si, že měl tenkrát ruku v sádře a vzadu se mu špatně sedělo, zdravou rukou se Tomáše pořád držel. Doma jsem o cestě samozřejmě nic neřekl. Kamarádky jsme našli a zdrželi je od práce, ale ne dlouho. Cestou zpátky jsme se zastavili na jídlo, a když jsme přijížděli k Praze, už se stmívalo. Jenže před hlavním městem zrovna všem motoristům kontrolovali doklady. Já jsem technický průkaz k motorce neměl a blesklo mi hlavou, že by to byl strašný průšvih. Nic jiného mě nenapadlo, než že jsem nechal kluky předjet, jel jsem za nimi pomaleji, a když jsem přijížděl k silniční kontrole, měl jsem zařazenou rychlost, dupl jsem na plyn… Zkrátka jsem jim ujel. Kličkoval jsem i po chodnících, jak jsem byl vyplašený, pořád jsem se otáčel, jestli mě někdo nepronásleduje. Vyjel jsem z Václavského náměstí, ale v Praze jsem se tenkrát moc nevyznal, dlouho mi trvalo, než jsem našel správný směr a dojel přes Hostivař a Měcholupy až do Říčan. Cestou jsem se musel ptát a svezl jsem domů i jednoho značně ovíněného pána. Když jsem vjížděl do města, došlo mi, že jedu hodně pozdě, jel jsem tedy nejprve k Hoftům, abych se zeptal, jestli už mě někdo od nás nehledal. A jak jsem jel po dnešní Rýdlově ulici, potkal jsem u muzea maminku. Poznal jsem, jak je utrápená. Ta neusnula, dokud celá rodina, včetně otce, nebyla doma. Zastavil jsem u ní:  „Mami, nezlob se na mě…“ Tenkrát mi hodně vyhubovala. Nakonec si ale sedla na motorku a já ji dovezl domů. Tatínkovi jsme to neřekli a bylo štěstí, že se ten den v Říčanech jinak nic nestalo a strážci pořádku mohli klidně spát.

Pokračování příště.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

foto:z archivu Vl. Čecha

Fotbalisté SK Říčany, ve světlých dresech, kolem půlky padesátých let. V prvomájovém průvodu procházejí dnešní ulicí 17. listopadu kolem řeznictví a uzenářství Čeňka Cibulky (přes silnici se dnes nachází lékárna)

Autor vzpomínek na motocyklu značky Jawa 250, šedesátá léta