Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

Klukovské kousky

Jako kluci jsme se bavili různými kousky. Často to byly i pěkné lumpárny. Nikomu jsme ale nechtěli ublížit, to spíš sebe i jiné pobavit. Ale uznávám, někdy jsme šli přes čáru.

Ještě jsem ani nehodil do školy, když k nám ze sousedství docházeli kluci Čermákovi. Měli jsme tenkrát asi deset prasat, u nich byla naskládaná sláma. Jednou v zimě o rok starší Jarda vymyslel: „Přines sirky, ať se ohřejeme, tady tyhle votýpky podpálíme a ohřejem se.“A stalo se, škrtli jsme sirkou, sláma chytila, byl z toho oheň jako hrom. Naštěstí u chléva stál suchý záchod, v poledne tam přes dvůr zamířil nejstarší bratr a uviděl kouř. Všichni, kdo byli nablízku, hasili: naši, chasa, sousedé… Dům zůstal netknutý, ale odneslo to jedno nebo dvě prasata. Chtěli jsme utéct do Kolovrat, ale paní Čermáková nás chytla, přivedla a dostali jsme velký výprask.

Po válce jsem chodil s vrstevníky do Sokola. V tělocvičně školy u kostela jsme cvičili na rozmanitém nářadí. S rozběhem deseti metrů jsme se přes stůl odrazili na pérovém můstku, se záchranou cvičitele jsme udělali salto, dopadli na žíněnku a pokračovali v dalších sestavách. Našimi cvičiteli byli pánové Svoboda, Havelka a Zajíc. Sokol jsme měli večer a byl asi pozdní podzim nebo zima, venku už se setmělo. Vraceli jsme se s kamarádem Rudolfem  Freiwilligem a mne napadlo: zahrajeme si na oběšení. Před naším domem stával ořech. Na sobě jsem měl tatínkův kožich přepásaný opaskem a ten jsem sundal. Rudolf se mě ptal: „Jak to chceš udělat? Jak si tě všimnou?“ Já na to:  „Neboj se, jdi a schovej se.“ Vylezl jsem na strom, přimkl jsem se ke kmeni, na jedné noze jsem stál na větvi a tou druhou jsem hýbal, vypadalo to strašidelně. A aby si mě někdo všiml, začal jsem chrčet. Dlouho nikdo nešel a kamarád už se obával, že nastydnu, chtěl zajít do domku naproti, aby se něco dělo. Zastavil jsem ho:„Za panem Svorníkem nechoď, je mu osmdesát let, ranila by ho mrtvice, tam nesmíš…“ A už šla paní Kalašová, která nám chodila vypomáhat na pole a dobře znala rodiče. Vyděšeně vykřikla: „Ježišmarjá, támhle je oběšenej… to je u starýho Čecha, já tam letím!“ Ale jak řekla „U Čecha“, tak jsem rozvázal řemen, z jedné větve jsem skočil na druhou, na zděný sloupek od plotu a dopadl jsem vedle jejího manžela, pana Kalaše. On se tak lekl, až se posadil. Paní Kalašová běžela k nám domů. Všichni už odešli spát, jen otec si v kuchyni četl. Když slyšel, co se děje, popadl řeznický nůž a menší žebřík, aby toho nešťastníka mohl odříznout ze stromu, a bosý běžel ven. To už jsem byl dávno pryč. Až po letech jsem přiznal mamince, co jsem tenkrát provedl. Otci jsem to neřekl nikdy.

Když nám bylo třináct až patnáct let, do naší party patřil kromě jiných i Pepča Beránků. Bydlel v Kamlerce, později vystudoval vysokou školu a stihl ho tragický osud. Jel do Prahy na motorce a ve Strašnicích ho srazil náklaďák, kterému selhaly brzdy. Na místě zemřel. Jako kluk k nám chodíval, protože měl rád zvířata a byl i u této zábavy: Šli jsme do prvního patra našeho nového domu čp. 674 (vedle mýta, dnes penzionu) na dnešní ulici 17. listopadu a otevřeli jsme si okno. U vstupních dveří je výstupek a svodná roura pro dešťovou vodu. Podél ní jsme vedli režnou černou nit, na které byla uvázaná peněženka. Čouhala z ní (tehdy papírová) pětikoruna nebo desetikoruna. Dolní část nitě jsme posypali prachem, za druhý konec jsme ji drželi v okně a čekali jsme, kdo půjde a nechá se nachytat. (Nit byla u rohu domu zatížena kamínkem, aby kolemjdoucí náš záměr hned neprokoukli.)

Ulice se krátce po druhé světové válce ještě jmenovala Husova, naproti bydlel truhlář Karel Barták, vedle (směrem k nádraží) provozoval v novém domě holičství Václav Vonka, ve stejném domě prodával náhradní díly na kola pan Sedláček. Ve vedlejším krámku měl galanterii pan Josef Reček. O dům dál (tam, kde je dnes pekařství) mandlovaly prádlo sestry Anička a Tonička Šubrtovy. Všichni tito lidé a ještě další z okolí přestali pracovat a výlohami krámků se dívali, jak se každý druhý, když viděl peněženku, nejprve rozhlédl a už ji sbíral… Ale když tam dal ruku, my jsme nit vytáhli a kamínek ho přes ruku klepnul. Hned se podíval nahoru: „Vy kluci, pacholci!“

Pokračování příště.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

Fotografie pořízená ke konci čtyřicátých let při příležitosti svatby jednoho z členů říčanského Studentského sportovního klubu, SSC. Vystoupili na ní také chlapci s trubkami, které vedl dirigent Josef Rezek. Na snímku shora zleva: ?, Studnička, J. Kormout, V. Zeman, Franěk, ?, J. Šašek, ?. Uprostřed zleva: Fr. Churáček, Barták (syn truhláře), Havelka, J. Šatoplet?, J. Churáček, Vosádka, L. Hofta. Dole zleva: J. Beránek, T. Hofta, M. Musil,?, Vl. Čech, J. Vojtěch     

   Foto: z archivu Vl. Čecha

Výzva pro čtenáře-pamětníky

Poznáte ještě další tváře na fotografii ze svatby člena SSC? Dejte nám prosím vědět.

Hledáme také informace o židovské rodině Přibylově, která žila ve čtvrti zvané Jeruzalém na konci Říčan směrem Kutná Hora. Ví někdo o osudu této rodiny?

Vaše postřehy uvítáme na e-mailové adrese texty.kuryr@ricany.cz  nebo v Infocentru na říčanském náměstí (telefon 323 618 169).