Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

Doba poválečná

Ze sedláků v Říčanech měl největší polnosti pan Novotný (kolem dvaceti hektarů), potom pan Fišer a naše rodina – tatínek Josef Čech polovičku polností zdědil po svém otci, druhou polovinu dostal jeho bratr Vladimír.

Strýc, úředník, svou část zděděných polností  pronajal otci, ten na všech polích hospodařil a odváděl mu díl z úrody. Dostával pravidelně vajíčka, mléko, smetanu, máslo… Mezi větší sedláky ještě patřili pánové Votruba, Čermák, Bělohradský, Medřický, Horník, Neuberg. Ti všichni vlastnili několik hektarů zemědělské půdy a měli koně.

Když skončila válka, naskytla se možnost vzít si na pomoc v hospodářství německé zajatce. Dodnes si pamatuji na jméno muže, který pracoval u nás. Byl to Rudolf Rühl, v Německu měl obchod s uhlím. Česky uměl jen málo, ale podle mne to byl chytrý člověk a nějak jsem mu padnul do oka, měl mě rád. Důvěřoval mojí mamince a mně. Trochu mě učil německy, základní slovíčka umím dodneška, a já ho zase učil češtinu. Němců v podobné situaci bylo v Říčanech víc, měli dovoleno v sobotu nebo v neděli se na určitý čas sejít.

Ten „náš“ Němec pilně pracoval, byl šikovný, rodiče s ním byli spokojení, ale to víte, táhlo ho to domů. Zjistil si, kde má otec legitimaci, ukradl mu ji a utekl. Dostal se až do Düsseldorfu, kam potřeboval. Napsal pak omluvný dopis, že všechny pozdravuje, ať se nezlobíme a nedivíme. Otec uměl dobře německy, dopis nám přeložil… a odpustil mu. Mamince poslal Rudolf čokoládu a mně kašmírovou šálu, ještě ji mám. Trochu jsme si pak psali a po několika letech naše korespondence utichla.

Když přišly změny po únoru 1948, otec nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Při nátlaku si kladl podmínku, aby náš nový dům v dnešní ulici 17. listopadu, který komunisté zabrali, mohl přepsat na syny. A tehdejší místní národní výbor, v jehož čele stál tenkrát předseda Adolf Holý, to skutečně nakonec povolil. Otec vstoupil do družstva na začátku padesátých let, co vím jako poslední ze zmiňovaných  větších sedláků. To už jsme neměli tři koně jako dřív, ale jen dva anebo možná i jednoho.

V té době jsem se učil strojním zámečníkem u pana Františka Šlingra, v Radošovicích nedaleko restaurace Sport. Pracoval u něj ještě pan Matoušek a já jsem byl v dílně jediným učedníkem. Hlavní náplní práce bylo opravování kol, na opravu šicích strojů měl mistr šikovného staršího pána z Vojkova, jmenoval se Heřman. Jezdíval k panu Šlingrovi jednou dvakrát do týdne, sám si vyrobil vozidlo, které bylo napůl motorka, napůl kolo a na něm si šicí stroje odvážel a zase přivážel. Byl to skromný chlapík, levný řemeslník. Pamatuji si, že byl hubený, nosil vousy do špičky a měl zvláštní zvyky, nad kterými zůstával rozum stát – například spal ve skříni. Pan Šlingr byl odborník, spravedlivě přísný, nesměl jsem chodit pozdě a naučil mě věci, které umím dodnes. Například vyplétat kola, to se nedá zapomenout. Na léto, když se nahromadilo hodně práce, nám chodil vypomáhat ještě jeden penzista, byli jsme v okolí jediná opravna kol, v té době levného a velmi rozšířeného dopravního prostředku. Jezdit na bicyklu bylo také mnohem bezpečnější než dnes. Po hlavních silnicích v Říčanech a okolí ještě jezdily vozy, které táhly krávy a koně. Anebo i auta, ale ta jezdila  pomalu a bylo jich málo.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

Pokračování příště.

Na schodech k původnímu špejcharu (sýpce) u Čechova domu. Nahoře Emilie Čechová, níže služebná Vlasta provdaná Kuchařová, chlapci shora zleva: J. Čermák, Vl. Čech, M. Čech; začátek čtyřicátých let 20. století

Kolem dirigenta Josefa Rezka z Kamlerovy ulice vznikla v Sokole skupina chlapců, hráčů na trubky, kteří účinkovali na besídkách, o slavnostech a v průvodech. Na snímku z konce čtyřicátých let zleva: J. Černík, J. Beránek, K. Masopust, Vl. Čech, J. Vojtěch a T. Hofta 

Oprava z minulého čísla: kamarád Jirka Černík se nachází na snímku vpravo (ne vlevo, jak jsme mylně uvedli). Žel musíme přidat, že na začátku června Jiří Černík opustil tento svět. Ve vzpomínkách vrstevníků ovšem zůstává.