Vladimír Čech: Ozvěny starých časů

Můj rodný dům

V kronice města Říčan se dočteme: „O samotě stojící dům č. p. 44 vystavěl v roce 1706 Václav Chmel jakožto mýto při radešovické silnici na obecním místě a přikoupil přitom pole, jichž v roce 1750 byla kopa, 15 a ¼ záhonu.“ Z kroniky dále víme, že kolem roku 1750 koupil dům Jan Pešek. Po jeho smrti v roce 1769 dala vdova Anna Pešková tento dům nejmladšímu synu Václavovi. V říjnu 1772 koupil grunt a pole Martin Čech v ceně 335 zlatých pro svého syna Matěje Čecha. Ano, od tohoto data až do jara 1986 patřil objekt mnoha generacím naší rodiny Čechů. Novými majiteli se stali manželé Müllerovi a o několik let později rodina Havlíčkova, která se pustila do zdařilé rekonstrukce a dům dnes slouží jako penzion. Má valbovou střechu jakoby se dvěma patry. Dost jsem se díval po okrese Praha-východ a takovou střechu jsem nikde jinde nenašel.

Můj otec Josef Čech, narozený v roce 1893, měl tři sourozence. Jeho bratr Vladimír mně byl za kmotra, a tak se jmenuji po něm Vladimír Čech. Bydlel naproti kostelu, v domě, v němž je dnes obchod se smíšeným zbožím. Bývalo v něm kdysi kloboučnictví. Strejda Vladimír Čechů měl dvě děti, Annu a taky Vladimíra. O tatínkovi bude ještě mnohokrát řeč. Maminka Emilie byla o deset let mladší než on. Pocházela ze Strašína, měla osm sourozenců – jeden z bratrů padl na vojně a ostatní se dožili vysokého věku. Pamatuji si ještě maminčiny rodiče. Dědeček Josef Vojáček byl hubený, vysoký, s výraznými vousy a nosil černé vysoké boty. Každou neděli chodíval ze strašínského statku do Říčan do kostela. Šel lesem, vyšel u starého koupadla, pokračoval kolem Jurečku a dál až do města. Byl to muž, který nemluvil do prázdna – co řekl, to sedělo. Před bohoslužbou se u nás zastavil na česnečku a z kostela zamířil do restaurace U Vaverů. Výborně hrál karty a kuželky. Dožil se třiaosmdesáti let a babička Marie osmdesáti pěti roků, to byl na tu dobu dost vysoký věk… Otec hospodařil a zároveň provozoval řeznictví (vyučil se u pana Černého z téže ulice) v novém domě postaveném v roce 1932 vedle starého stavení. Je tam pět bytů a tři obchody. V řeznictví měl i učedníka, ale protože nezvládal obojí, jak si představoval, s krámkem se rozloučil a věnoval se jenom sedlačení, které zdědil po předcích.

Za vstupními dveřmi do našeho domu se nacházela chodba a v ní několik dveří. Za prvními dveřmi vlevo se šlo do prvního patra, kde bydlíval můj nejstarší bratr Josef (o deset let starší než já), později jsme tam měli pokoje s prostředním bratrem Miloslavem. Ještě výš byla půda na seno. Za druhými dveřmi v přízemí jste našli toaletu, rovně vedly dveře do obytné kuchyně (měla asi 25 nebo 30 metrů čtverečních) a z ní se šlo do pokoje, který sloužil i jako ložnice rodičů. Vpravo jsme měli, jak jsme říkali, kuchyňku. V ní stála pec na chleba. Vešlo se tam takových pět, možná i šest bochníků. V kuchyňce spala služebná Marie a moc si to pochvalovala. Když se pekl chleba, místnost se krásně vyhřála. Měla duchnu s peřím, to je pravda, ale ten dům má silné kamenné zdi o šířce 80 až 90 centimetrů a vytápí se špatně. Pec tam vydržela možná šest let, pak se zbourala. Asi už nebyl na pečení chleba čas, nevím. Marie si pak v zimě na kachlových kamnech v kuchyni nahřívala šamotové cihly nebo tašky a dávala si je do peřiny.

Kresba zdeňka Uhlíře ze začátku sedmdesátých let 20. století

foto: archiv Muzea Říčany

K domu postavenému na pozemku někdejšího mýta se městský věstník čas od času vrací. Se vzpomínkami jeho dřívějšího obyvatele Vladimíra Čecha (*1934) jste se setkali v Kurýru č. 12/ 2016. Nyní vám přinášíme sérii vyprávění o dění okolo Čechova domu v době kolem druhé světové války i v časech po ní. Nejmladší ze tří synů Josefa a Emilie Čechových se vyučil strojním zámečníkem a vystudoval večerní strojnickou průmyslovku. Strojařině se věnoval v podnicích TOS Hostivař, ve Výzkumném ústavu Kovotechny v Praze a v Komunálních službách Říčany. Manuální zručnost a organizační schopnosti využil jako dlouholetý vedoucí skladů léčiv a nemocničního vybavení. Od mládí sportoval (prosadil se například jako úspěšný brankář místních fotbalových klubů a hokejový obránce v SSC) a dodnes je velmi aktivní, se ženou se věnují cyklistice, cestování a zahradničení. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě děti.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová