Vladimír Čech

Ozvěny starých časů - Hospodářství

Měli jsme, co si pamatuji, zhruba deset hektarů polností a hospodařilo se v plné síle. Chovali jsme tři koně, deset krav, kozy asi čtyři, husy, kachny, krůty, třicet čtyřicet slepic… Než přišly změny po únoru 1948, byli u nás vždycky i kočí ke koním a služka, která pomáhala ve chlévě a v domácnosti. Naše pole se nacházela hlavně u Kolovrat, říkalo se tam V Řešetě (jde o území mezi dnešní Lipanskou a Kolovratskou ulicí, dnes přeťaté dálniční přípojkou). Měli jsme tam také švestkovou alej, ale hlavně se v těch místech pěstovalo obilí. Je tam velice úrodná půda. Sklizeň pšenice byla dvakrát tak větší než jinde – za Marvánkem, anebo za mostem 5. května, kde už dnes stojí domy. I tam nám pole patřila, stejně jako za fotbalovým hřištěm.

Naše rodina jednu dobu pěstovala ve velkém zelí a v tom jsme neměli konkurenci. Se zelím a s kapustou jsme jezdili po Říčanech a po okolních vesnicích. Náklad se připravil na sobotu, anebo někdy na neděli, prodávali jsme s bratrem Miloslavem. Koně táhli vysoký vůz, který měl postranice, celý se naplnil hlávkami a zákazníkům jsme je pak vážili na decimálce. Někdo vzal dva pytle a jiný jenom půl, bylo to levné, ale i tak se jednalo o významný příspěvek do domácího rozpočtu. Zelí jsme prodávali nejméně deset let.

Na náš velký dvůr se stahovali kluci z Husovky (dnešní ulice 17. listopadu byla dřív Husova, jednu dobu Gottwaldova). Vlevo vpravo bydleli: Sládeček, Miler, Vítek, Barták, Kubín, Čermákovi kluci, Láďa Hůlků, který pak hrál na klarinet v Národním divadle a sjezdil celý svět… I kluky ze třídy to k nám táhlo, poněvadž jsme měli zvířata. Ve stodole jsme skákali do slámy, na půdě do sena, dělali jsme kotrmelce na oji od vozu. To bylo vyžití! S kamarádem Tomášem Hoftou jsme vymysleli plán. „Heleď, my tady máme koně, já to doma projednám, budeme vozit děti. Je to hodnej, starší kůň. No a přivedeme ještě kozu nebo jiné zvíře…“ Rozhlásili jsme, že u Čechů bude cirkus. Udělali jsme lavičky, jenom z prken a špalků, přišlo deset nebo patnáct dětí s maminkou. Kdo chtěl, povozil se na koni, pohladil si ovečku. Byly to děti z rodin, kde neměli hospodářství, ze zvířat byly nadšené. Vybírali jsme malé vstupné a vydělali jsme si dohromady třeba tři koruny nebo i pětikorunu. Jednou jsme s dvojčaty Jirkou a Mirkem Černíkovými (byli o rok mladší než já) zkoušeli tajně jízdu na praseti. Spadl jsem a dost si odřel nohu. Bál jsem se jít domů a rodiče Černíkovi mě ošetřili. Bylo to zrovna den předtím, než měl proběhnout náš cirkus. Ale na nic se nepřišlo a cirkus se konal.

Autor vzpomínek (vpravo) ve slavnostním průvodu městem, konec čtyřicátých let. Koně do průvodu zapůjčila rodina Šatopletova, která bydlela za železniční tratí v místech dnešní Uhelné ulice.

Foto: Z archivu rodiny Čechovy

Rodiče nás tři syny vedli k pořádku. I v hospodářství – chlév se každý rok dezinfikoval a co dva roky se bílilo. Myslím, že tatínek s maminkou byli mezi lidmi vážení a oblíbení. Od jara do podzimu se hodně pracovalo a když bylo v zimě volněji, přišly sousedky za maminkou na kafíčko. Upekla buchty, jindy karásky (pletené sladké pečivo s mákem), cihly (velké plněné buchty) nebo vdolky. Z maminky sálala pohoda. Na kraji ulice Olšany, hned za Širokou, bydlely dvě svobodné setry – Boženka a Pavlínka Železné. Chovaly kozu, hnědé plemeno, a měly siamskou kočku. Když šly na trávu, kráčely všechny čtyři: koza, kočka a dvě sestry. Pavlínka zemřela a Boženka hledala někoho, kdo by se postaral o jejich „zlatou kozičku“, jak říkala. Našla si moji maminku a ta zvíře vzala k nám. Ale koze se stýskalo, mečela, nelíbilo se jí být zavřená mezi ostatními zvířaty. Stalo se, že zůstala otevřená vrata od dvora – a hnědá koza i ty naše bílé utekly. Dostaly se ale jen na nejbližší křižovatku. Zahnuly k domu U Sojků (dnes je v něm hračkářství), odkud ucítily laskominy. Kdysi tam bývalo zelinářství a před obchodem v bedničkách našly kozy šťavnatou pastvu. Hnědce už se nestýskalo, držela se ve stádečku. Byl to průšvih a maminka to musela urovnávat finančně. Utekly ještě několikrát, než jsme začali důsledně zavírat vrata.

Pokračování příště.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová