Věhlasný restauratér Antonín Jureček (dokončení)

Antonín Jureček s manželkou Boženou uzavřeli své působení v komplexu restaurace s koupalištěm na konci roku 1958. Další působiště našli v Lázních Velichovky.

Ty ale ještě nebyly poslední štací Jurečkových před penzí. Antonín do důchodu odešel jako technolog restaurací v Lysé nad Labem. Boženka dojížděla za prací do Nymburka, kde byla nejprve kuchařkou v bufetu a po zkouškách a dvou letech externího studia pedagogické fakulty vyučovala dva roky učně.

Už víme, že Jurečkovi rádi cestovali. Když vyjeli do Jugoslávie, střídali plavání v moři s vycházkami po okolí. Velice dobře jim dělal lázeňský pobyt v Poděbradech nebo horský vzduch. V pozdějším věku trávili svůj čas především v Kersku, doma ve společnosti sousedů, známých i milovaného pejska, obvykle fenky jménem Momina. Osada je spojena se jménem významného českého spisovatele Bohumila Hrabala. Jurečkovým občas dělal společnost; chodil k nim na oběd, když neměl doma manželku. Navštěvoval je také prozaik a dramatik Adolf Branald. Vila Jurečkových (obývací pokoj a zahrada) se objevila v několika záběrech ve filmu Slavnosti sněženek, natočeném na motivy Hrabalovy prózy.

Obvyklou hlavní denní náplní Antonína Jurečka byly činnosti spojené se zahradou, která patřila k jejich vile. Jednalo se o sekání trávy, štípání dříví nebo pěstování zeleniny ve skleníku. Také velice rád a dobře vařil. Víme, že v jídle nebyl vybíravý. Jedl také houby, na které se Jurečkovi vydávali pěšky, ale i autem. Vzpomíná na to Drahuška Široká, dcera Jurečkova nejlepšího přítele, majitele továrny na boty Josefa Ježka. S manželi Jurečkovými trávila hodně času a do poslední chvíle se o ně starala.

Co ho znala, měl Antonín Jureček řidičský průkaz. Pamatuje si, jak s ním jezdila jako malá holka Pragovkou pro čerstvé jahody. Jeho posledním automobilem, který využíval hlavně k nákupům v Nymburku, byla Škoda, snad sto pětka. Je zajímavé, že zatímco v Radošovicích byli Jurečkovi mezi prvními, kteří vlastnili televizi, tak do svého domova v Kersku si dokonce odmítli nechat zapojit telefon.

Od roku 1982 Antonína Jurečka po následujících pět let zaměstnávalo i psaní. Jako kronikář obce Hradištko sepsal její devítisetletou historii. Využil k tomu nejrůznější prameny i vzpomínky pamětníků. Myšlenku na návrat do Říčan Jureček neopustil ani ke konci života. Jak řekla Drahuška: „Chtěl však Kersko v Říčanech a žádné vyhlédnuté domy se mu nelíbily. Byl vybíravý.“ Až po jeho smrti, krátce před sametovou revolucí, Božena Jurečková honosnou vilu prodala a z občansky nevybaveného Kerska se stěhovala do domku v Říčanech na křižovatce ulic Olivova a Thomayerova. Svého manžela, který trpěl aterosklerózou (kornatěním tepen) přežila o šestnáct let.

Místem posledního odpočinku Antonína a Boženy Jurečkových se stal hřbitov v Nymburku, kde byly jejich ostatky rozptýleny.

Šárka Vydrařová

(zdroj článku: vlastní bakalářská práce „Vyhlášené výletní místo: Jureček a jeho kouzlo se zaměřením na stejnojmenný hostinec od  počátku do roku 1958 z roku 2011“ a rozhovor
s Drahuškou Širokou, dcerou manželů Ježkových)