Válka a revoluce v Říčanech / část 5

Vzpomínky Oldřicha Schreibera

Válka skončila, jako kluk jsem měl velikou radost, že jsme zase všichni pohromadě. Nebezpečí, do kterého jsem se dostal, už bylo za mnou, ale vzal jsem si z toho ponaučení, že děti je potřeba hlídat a vše jim vysvětlovat.

Za války i po válce jsem často slýchával: Nikomu nic neříkej, mlč. S maminkou jsme chodili do Mlýnské ulice k Janu Šafrovi, který byl inkasistou elektrických podniků města Říčan. Ukrýval se zde Viktor Stein, občan židovského původu z Mnichovic. Jeho i pana Šafru zatkli a odvezli do koncentráku. Už od raného věku jsem věděl, že se v každé době najdou kolaboranti a donašeči.

Vděčnost

Všem, kteří bojovali za poražení fašismu, musíme být vděčni. Znovu chci připomenout a vyslovit velký dík velitelům květnové revoluce 1945 v našem městě – Janu Rýdlovi, Vincenci Zemanovi, Jaroslavu Svobodovi a všem dalším, které jsem jménem neznal, ale vídal je. Za jejich prozíravost. Dokázali se domluvit s velitelem Wehrmachtu ve škole na náměstí, že naši proti nim nezaútočí a oni sami nebudou útočit. Když některému z německých aut, které plné vojáků jely v koloně přes Říčany, došel benzín, posádka přesedala do jiného vozidla a často zahazovala zbraně. Takto se pušky dostávaly k revolucionářům. Byla tady prý skupina, která chtěla školu odzbrojit. Pokud by k tomu došlo, vznikly by ztráty na obou stranách a možná by bylo rozbité i město.

Vlak do Mathausenu a zpět

Psal jsem o vlaku s vězni koncentračního tábora na nádraží v Říčanech. Můj bratr, který se zabývá historií holocaustu, našel v archivech, že tento vlak byl vypraven z polské Osvětimi a jel do Rakouska do Mathausenu, protože se přiblížila sovětská vojska. Tam ho ale nepřijali a při zpáteční cestě zastavil v Říčanech. V někdejším koncentračním táboře, vysoko v horách, jsem se byl podívat. Vězni tam museli nosit těžké kameny z lomu po schodech a mnozí to nevydrželi. Těžko by vyhladovělí lidé, které převáželi, vystoupali… Při zmíněné zpáteční cestě vyhazovali dozorci z vlaku mrtvé. Ve Veselí nad Lužnicí to bylo asi padesát lidí, ve Strančicích patnáct a v Říčanech dvě ženy. Podle vězeňských čísel, která bylo možné dohledat, to snad byly Francouzky. Shodou okolností letos na jaře média zveřejnila fotografie malé holčičky z tohoto transportu. Pracovník muzea v Sokolově se vydal za jejím příběhem i do Francie…

Po válce

Netrvalo to dlouho a v roce 1948 jsme přešli z jedné nesvobody do druhé. S ostatními učedníky jsme byli odvedeni na Václavské náměstí. Klement Gottwald vystoupil s projevem, že se vrátil z Hradu a pan prezident Edvard Beneš přijal demisi. Nacpané náměstí hřmělo „Ať žije KSČ!“ Měl jsem divné pocity. Davová psychóza národa usnadnila „diktaturu proletariátu“. Synové sedláků, živnostníků a dalších nepohodlných občanů byli odváděni na vojnu k Pomocným technickým praporům. Byl u nich i můj bratr. Inteligence se ocitla v továrnách a výrobě, uvěznění odpůrci režimu byli posíláni do uranových pracovních táborů. Moje generace zažívala další těžké a dlouhé období.

Redakční spolupráce: Renata Skalošová

„Soška“ – slitina kovů z trosek německého letadla. O. Schreiber se o ní zmiňoval ve druhé části svého vyprávění.

Foto: Z archivu Muzea Říčany

Data a události:

Osmiměsíční boje za osvobození Československa (od září 1944 do května 1945) si vyžádaly obrovské oběti. Historicko-statistické studie uvádějí, že sovětské trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní, zajatí aj.) na našem území činily 139 918 osob. Bojové ztráty americké armády jsou vyčísleny na 1230 osob. Za Československo bojovali – a umírali zde – také Poláci a Rumuni. Poslední výstřel na našem území padl 11. května 1945 u Slivice na Příbramsku. U velkého obelisku se jmény padlých se každoročně připomíná osvobození a konec války.