Úcta k zemřelým

Blíží se Památka zesnulých čili Dušičky. Navštěvujeme hroby nejen svých zemřelých členů rodiny, ale i známých, sousedů a dávných předků. Hřbitovy jsou obležené auty a květinářství praskají ve švech. Je velmi důležité připomínat si naše zemřelé. Zapálit svíčku a zavzpomínat. Seznámit děti se jmény na náhrobku. Kdo tam leží, jaký byl, co uměl, co dokázal…. Je to příležitost k předání vzpomínek, k vyprávění, k setkání.

Při studiích v Hradci Králové jsem se setkala s místní dušičkovou tradicí. Z kolejí Univerzity Karlovy jsme viděli na kostelíček s hřbitovem na kopci za městem. V podvečer Dušiček studenti nakoupili svíčky a rozsvěceli opuštěné a zanedbané hroby. Bylo nádherné dívat se při odchodu na rozzářený hřbitov.

S úctou k hrobům zemřelých je spojena také úcta k právě zemřelému člověku. Pohřeb byl odedávna slavností, stejně jako křest či sňatek. Sedlák či chalupník často předával grunt svému synovi s tím, že vypraví „funus“ otci i matce. Rozloučení v kostele či krematoriu je velmi přínosné pro pozůstalé i přátele. Poděkovat otci, matce, babičce, dědovi za život, za výchovu, vzdělání, postavený dům, za moudrost a zkušenosti, za lásku, za dobrého souseda… Pohřeb je zároveň příležitostí k setkání s příbuznými či lidmi, které jsme dávno neviděli. Obřad s oblíbenými písněmi oplakávaného člověka umožní blízkým i vzdáleným vnitřní rozloučení se zemřelým, v nitru tu můžeme odevzdat vše, co jsme za jeho života nestihli říci, požádat jej o odpuštění za nějakou křivdu; je to velmi zdravé i pro psychiku pozůstalých, děti nevyjímaje. Náhle zmizelá babička je pro dítě větší trauma, než něžné pochopení přechodu duše babičky do jiných sfér.

Vraťme se k tradičním zvykům a obřadům. Při odchodu známé osobnosti chodíme zapalovat svíčky, roníme slzy, sledujeme pohřeb celebrity a vlastní rodinné příslušníky často necháváme „odejít v tichosti“.

Andrea Klapálková, okrašlovací spolek