Střípky z mých vzpomínek na říčanskou jedenáctiletku

2. část

Během jedenáctiletky nás vychovávala celá řada učitelů. O některých jsem se zmínil již v zářijovém Kurýru. Nemohu zde jmenovat všechny, ale i mnozí další navždy uvázli v mé, již stařecké, paměti.

Zajímavou a zvláštní postavou byl pro nás vyučující matematiky, pan profesor Julius Procházka. V mládí se oženil, ale po tragickém skonu manželky žil nadále sám v Pyšelích, odkud denně dojížděl vlakem. Co se týče jeho oblečení, předstupoval před nás jako bohém, kterému vůbec nezáleželo na současných zvyklostech, natož na módě. I když bylo ve škole nařízeno přezouvání, často přicházel do třídy v pečlivě nablýskaných pracovních botách se šněrováním, v bílém plášti s nedostatečně dlouhými rukávy a ne vždy řádně oholen. Při nespokojenosti nešetřil drsnými výrazy. Při zkoušení i testech býval velmi přísný, v hodnocení znalostí ale vždycky naprosto spravedlivý. Matematickou látku dovedl velmi dobře vyložit.

Profesor matematiky a fyziky Julius Procházka

Foto: z archivu J. Svobody

Co zejména vyžadoval, byla přesnost vyjadřování. Bylo pro něj typické, že jsme byli nuceni všechny matematické vzorečky při zkoušení zásadně reprodukovat nikoli tak, jak je běžné, jako seskupení písmen, ale výhradně celoslovně pomocí matematických termínů a výrazů, pro což byl každý povinen založit si speciální matematický „slovníček“. Tak např. známý vzorec pro řešení kvadratické rovnice musel znát každý takto: „Rovnice kvadratická neryze s koeficientem členu lineárního se řeší takto: Minus koeficient členu lineárního (b) plus-minus odmocnina z dvojmoci toho, co bylo před odmocnítkem (b²), minus čtyřnásobný součin krajních konstant (4ac) děleno dvojnásobkem členu kvadratického (2a)“. Tehdy jsme to považovali za velkou „buzeraci“, ale i když jsem zmíněný „slovníček“, bohužel, dávno ztratil, ukazuje se, že nám to v paměti zůstalo až do této doby, kdy to můžeme probírat už jen s vnoučaty. Vzpomínám si též na metodiku jeho krátkých prověřovacích písemných testů, které byly přísně limitovány dobou na jejich napsání (nejčastěji 10 minut). Samozřejmě jsme byli v lavicích rozděleni na skupinu A a B, otázky pak napsal zásadně na zadní stranu listové tabule, kterou teprve po hlášce „začátek testu“ otočil a zároveň spustil stopky. Konec testu vyhlašoval zpětným odpočítáváním a povelem „Konec – ruce vzhůru!“ a obouručním osobním vybíráním testů od celé třídy během 30 vteřin. Kdo papír s testem nedržel v tu chvíli ve zdvižené ruce, dostal automaticky pětku. Kromě matematiky vyučoval RNDr. Procházka i fyziku a také nepovinný předmět astronomie, na který jsem se přihlásil i já. To se mi ale vymstilo při maturitní zkoušce z matematiky, kde jsem od něj dostal příklad, jehož základem byla znalost polohy slunce na obratnících v pravé poledne v den rovnodennosti. A protože jsem to bezpečně neznal, tak mi při řešení tohoto příkladu musel pan profesor významně pomoci. Profesor Procházka se vůbec nezajímal o politiku, ale pan ředitel Klenka ho v tomto směru toleroval, protože se přesvědčil o jeho odborných i pedagogických kvalitách. Také se zajímal o hudbu, sám dobře ovládal hru na klavír a ve volných chvílích na něj v aule školy hrával. Protože byl věřící, musel později z náboženských důvodů z jedenáctiletky odejít.

Z dalších učitelů vzpomínám na zástupce ředitele a velmi dobrého učitele nepovinného předmětu deskriptiva – pana Jaroslava Koreše. Později se stal ředitelem jednoho velkého pražského gymnázia. Absolvování tohoto předmětu mi velmi pomohlo při zvládání vysokoškolského předmětu deskriptivní geometrie.

Profesor deskriptivy Jaroslav Koreš

Foto: z archivu J. Svobody

Někteří žáci se do školní budovy na Komenského náměstí později vrátili jako učitelé. Tak např. moje manželka Eva tady začínala coby učitelka na základní devítileté škole, stala se kolegyní některých svých bývalých učitelů a také třídní učitelkou žáků, kteří byli jen o sedm let mladší než ona. Alexej Denisenko, který chodil do jedenáctiletky o třídu výš než já, se stal později velmi dobrým učitelem fyziky na gymnáziu – i když se změněným příjmením Alexej Bezděk. Určitý čas zde též vyučovala jazyk anglický další absolventka školy, Miroslava Berkovská, dcera známého říčanského lékaře. Ta později emigrovala do Švýcarska. Z literatury o říčanském gymnáziu lze dokonce vyčíst, že ve školním roce 1993/94 zde studovalo celkem 420 studentů a vyučovalo 36 profesorů, z nichž jednu třetinu tvořili bývalí absolventi této školy.

Maturitní zkoušku naše třída absolvovala v květnu 1956. Povinnými předměty byly jazyk český, jazyk ruský a matematika. K tomu si každý mohl zvolit jeden další předmět (chemie, fyzika, biologie, dějepis, zeměpis). Maturita probíhala v kreslírně a maturitní oslavný večírek začal v 18 hodin na koupališti Jureček a skončil v nočních hodinách na koupališti Marvánek. Nikdo však neutrpěl žádná zranění, ani nebyl převezen na protialkoholní záchytku – snad také proto, že ta v té době u nás ještě běžně nefungovala.

Mnoho spolužáků pak pokračovalo ve studiu na vysokých školách a doplňkových specializačních nástavbách. V souhrnu lze říci, že naše třída „dala světu“ tři lékaře, dva elektrotechnické inženýry, jednoho strojního inženýra, jednoho dopravního inženýra, jednoho zemědělského inženýra, jednu chemickou inženýrku, jednoho ekonomického inženýra, jednoho lesního inženýra a následně i dva kandidáty věd (CSc.) a jednoho doktora věd (DrSc.). Tři z naší třídy také pracovali jako vysokoškolští učitelé, jeden jako učitel na elektrotechnické průmyslovce. Po doplňkových nástavbách pak tři spolužačky působily jako učitelky na základní škole, dvě jako specializované geodetky a kartografky a jedna jako zdravotní specialistka. Ale i všichni ostatní se bez potíží zapojili do různých zaměstnání vyžadujících maturitu. Je tedy možno říci, že nás říčanská jedenáctiletka, i když byla v té době jednou z nejmladších středních škol u nás, velmi dobře připravila pro další život. A i když od naší maturity letos uplynulo již 61 let, nepřestali jsme se každoročně scházet a na tato setkání se vždy upřímně těšíme.

Jaroslav Svoboda

Fotografie ze srazu naší třídy v květnu  2017 v restauraci „U Anežky“. Zleva sedící: V. Trousil, M. Bartáková, B. Stejskalová, V. Kulvejt; první řada: Milada Šimonová, E. Hekšová, A. Horníková, M. Voráčová, B. Kepková, Z. Uhlířová, J. Urban, J. Svoboda; druhá řada: J. Horová, J. Kalibová, A. Toman, D. Hromadová, J. Černý; třetí řada: J. Trojánek, O. Doležal, J. Maťátko (spolužačky jsou uvedeny pod původním dívčím příjmením)