Střípky z mých vzpomínek na říčanskou jedenáctiletku

Jaroslav Svoboda

Po absolvování čtyř ročníků měšťanské školy jsem v září 1954 začal navštěvovat Jedenáctiletou střední školu v Říčanech. Ta sloužila jako náhražka původního gymnázia a byla zakončena maturitou. Budova ze začátku padesátých let byla na tehdejší dobu moderní a proti původnímu plánu bylo ještě rozhodnuto o významných změnách. Šlo zejména o prodloužení západního křídla o pět metrů. Tím se zvětšila tělocvična natolik, že byla vhodná i pro košíkovou. A vznikl také prostorný sál s jevištěm, který pak mohl sloužit nejen pro celoškolní akce, ale i pro různé přednášky, hudební besedy a dokonce i divadelní představení. Škola byla též vybavena některými specializovanými učebnami, do kterých se studenti stěhovali při předmětech chemie, fyzika, kreslení a rýsování, zeměpis. Jako ředitel zde působil pan Jaromír Klenka. Vedl početný pedagogický sbor, složený většinou ze starších zkušených učitelů. Svou funkci zastával ke spokojenosti pedagogů, ale i studentů od roku 1950 až do roku 1969, kdy musel z politických důvodů odejít.

Původní gymnázium dostalo v roce 1953 název „Jedenáctiletá střední škola“, později v roce 1959 se přeměnilo na „Dvanáctiletou střední školu“, aby se tato roku 1961 změnila na „Střední všeobecnou vzdělávací školu“. Až později došlo na původní název „Gymnázium Říčany“. Ze statistických údajů lze zjistit, že v letech 1950–1993 se tady vystřídala více než stovka pedagogů a maturovalo zde celkem 3773 studentů.

První ředitel říčanského gymnázia – a tedy i Jedenáctileté střední školy – Jaromír Klenka

Foto: archiv J.Svobody

V politicky obtížné době padesátých let jsme my studenti nepociťovali výrazný politický nátlak v průběhu vyučování, ani podstatná politická omezení našeho studentského života. Většina z nás byla sice členy tehdejšího Československého svazu mládeže (ČSM), ale v jeho rámci jsme konali jen málo oficiálních schůzí, spíše jsme se věnovali různým zájmovým činnostem. Sami jsme si vytvořili tzv. kulturní úderku, jejíž činnost vyústila v založení malého amatérského souboru národních lidových tanců (čtyři taneční páry) a k tomu příslušné minikapely lidových nástrojů (akordeon, housle a „vozembouch“ nahrazující zároveň buben, basu a činely). Já jsem hrál na akordeon a uznávaným vedoucím souboru byl spolužák Honza Maťátko. V tomto složení jsme jednak vystupovali na interních školních akcích, ale také jsme několikrát reprezentovali školu na různých veřejných akcích, a to nejen v Říčanech. V rámci sportovních činností ČSM jsme sestavili školní mužstvo košíkové (byl jsem kapitánem), které se v naší tělocvičně i jinde utkávalo s podobnými družstvy jiných škol.

Pod vedením vyučujícího českého jazyka profesora Beneše byl při škole vytvořen i dramatický kroužek, který se prezentoval několika inscenacemi. Nejznámější z nich a opakovaně hraná byla známá Jiráskova Filosofská historie. Protože jsem již měl dřívější divadelní zkušenosti (v první třídě obecné školy role „broučka z roští“ v Karafiátových Broučcích – režírovala paní Tísková ze spolku Tyl, ve druhé třídě měšťanky pak role „Gějka pozorovatel“ v dramatizaci knihy Timur a jeho parta od A. Gajdara – režíroval pan učitel Stryal), byla mi tentokrát svěřena stařecká role „pátera Germaina“. Po roce 1968 musel pan profesor Beneš, který se stal jedním z důležitých členů místního Klubu angažovaných nestraníků, z politických důvodů školu opustit.

Na fyziku jsme měli pana profesora Josefa Kubíka – výborného pedagoga, zástupce ředitele a později i ředitele školy. Byl též významným elektrotechnickým praktikem a jedním z prvních československých radioamatérů. A právě on, na půdě kabinetu fyziky (nad jevištěm auly), inicioval založení spojařského kroužku, do kterého jsem se samozřejmě přihlásil. V jeho rámci jsem se dozvěděl o základech elektroniky a také jsem se naučil přijímat i vysílat pomocí Morseovy abecedy, postupně až do rychlosti 90 znaků za minutu. Na tomto místě také začala historie radioklubu s vysílací stanicí OK1KRI.

Jako snad všichni studenti, mám i já trvalé vzpomínky na některé další naše profesory. Ve velké oblibě byla u nás učitelka chemie paní profesorka Němcová (později provdaná Mouchová). Dovedla velmi dobře osvětlit problematiku chemických zákonů, prvků i chemických rovnic. Při zkoušení byla sice relativně přísná, ale měla k nám velmi dobrý, až mateřský vztah. Vzpomínka na ni byla již uvedena v jednom z předchozích čísel Kurýru.

Oblíbený učitel hudební výchovy a češtiny, vědec a spisovatel Karel Vladimír Burian

Foto: archiv J. Svobody

Oblíbený byl i učitel češtiny a hudební výchovy pan Karel Vladimír Burian. Vystudoval konzervatoř a hudební kompozici a velmi dobře hrál na piano. Právě on začal v aule školy organizovat, studenty i veřejností značně navštěvované, hudební besedy, které přerostly do několikaleté tradice. Uměl velice dobře moderovat, zval významné hosty a někdy i sám přispíval do programu. Vystupoval na řadě veřejných akcí, nejčastěji hrál zpaměti Smetanovu Vltavu z cyklu Má vlast. Teprve později jsme se dověděli, že je též autorem mnoha (asi šestatřiceti) zajímavých knížek o životě různých českých hudebních skladatelů a také významných publikací „Dějiny světové opery“ a „Dějiny světového baletu“. Kromě toho v průběhu osmi let napsal šest detektivních románů. Určitou dobu řídil i větší pěvecký soubor složený z říčanských žaček a žáků (do něho jsem také patřil) a pro říčanský divadelní spolek Tyl napsal scénickou hudbu k řadě inscenací. Úzce spolupracoval s Československým rozhlasem na pořadech z hudební historie. Jako senior ještě v Říčanech pedagogicky působil: na soukromém Masarykově klasickém gymnáziu a na Střední ekonomické škole. Až do vysokého věku si zachoval smysl pro aktivní osobní život. Shodou okolností se stalo, že jeho dcera Michaela se provdala za bratra mého švagra. Oba však předčasně zemřeli a jediným žijícím potomkem K. V. Buriana je, dnes více než třicetiletý, vnuk Filip.

Pokračování příště.

Jaroslav Svoboda