Řídící učitel a hudební skladatel Kamil Victorín

Dne 10. května uběhlo sto deset let od slavnostního otevření školní budovy na Masarykově náměstí, stojící před kostelem sv. Petra a Pavla. Obrovský podíl na této události měl člověk, který se jí bohužel nedožil – řídící učitel Kamil Victorín.

V Říčanech žil více než pětadvacet let a stejně jako další osobnosti té doby se nezaměřoval pouze na výchovu a vzdělání svých svěřenců. Věnoval se i dalším činnostem, které obohacovaly zdejší společenský život.

Narodil se 7. prosince 1843 v Kounicích tamnímu učiteli Josefu Victorínovi a Marii, rozené Nehasilové, měšťance z Českého Brodu. Hned následujícího dne byl tamtéž pokřtěn ještě i druhým jménem Ferdinand. (Tehdy bylo zvykem pojmenovávat novorozence po předchozích zemřelých sourozencích. Několik dětí v této rodině zemřelo krátce po narození nebo v prvním roce života – dokládá to velkou úmrtnost kojenců, která v 19. století panovala). Kamil byl v pořadí čtvrtým dítětem a druhým synem. Dospělosti se z osmi dětí dožil jen on, bratr Vojtěch a sestra Antonie.

Učitelské vlohy a předpoklady zdědil po předcích, a to nejen po otci, ale i po svém dědečkovi z otcovy strany Janovi. Příběh o tom jak Jan získal místo učitele v Kounicích napsala Marie Padevětová v Říčanském zpravodaji č. 11/ 1989. Kamilova babička Anna zdědila školu a její nastávající musel být kantor. Přišli dva uchazeči a bylo domluveno, že se mezi nimi rozhodne poté, co zahrají na varhany při mši svaté: „První zasedl k varhanům Jan, který hned na počátku zahrál fugu, že přítomná komise znalců i všechno ostatní obecenstvo bylo nadšeno.“ Ještě než dohrál, druhý uchazeč zmizel. A tak se mohl Jan těšit na nevěstu i na práci.

Když zestárl, na jeho místo nastoupil syn Josef (Kamilův tatínek), i Kamil zde jeden čas působil. Než se ale mohl vydat na učitelskou dráhu, musel se sám vzdělat. Nejprve v Brandýse nad Labem navštěvoval hlavní školu a dvě třídy nižší reálky. Pak pokračoval v Praze třetí a čtvrtou třídou a nakonec absolvoval dvouletý učitelský kurz. Zkoušky pro obecné školy úspěšně podstoupil roku 1861. Následovalo definitivní podučitelské místo ve Škvorci (1861/1862), místo zatímního správce školy v Kounicích (1862) a hned v následujícím roce v Poříčanech. Na pozici podučitele se vrátil v roce 1865 – nikoliv však do Kounic, ale tentokrát do Lužce. Jeho působišti se pak staly ještě Tismice, Tuklaty a Škramníky. V posledně jmenovaných Škramnících zastával funkci řídícího učitele a měl na starost dvoutřídní školu. V Říčanech, kde působil od roku 1877, to byla krátce čtyřtřídní škola. Ale už od roku 1878 zde vedl školu pětitřídní.

Za svou práci řídícího učitele dostával díky zařazení říčanské školy do III. služební třídy a úpravám z roku 1875 ročně 500 zlatých, k tomu funkční přídavek 200 zlatých a 50 zlatých jako náhradu za byt, který byl přeměněn v učebny. Jen pro představu – jako podučitel by dostával 400 zlatých. S funkcí řídícího bylo spjato, a taktéž honorováno, i vedení kostelního kůru. Už od roku 1878 místní školní rada žádala, aby se tato škola zařadila do II. služební třídy. To se také stalo a od roku 1885 si Kamil Victorín v platu polepšil na 600 zlatých, stejně vysoký přídavek a 100 zlatých za náhradní byt. Takto finančně zajištěn živil manželku Annu, rozenou Potůčkovou, z mlynářské rodiny, kterou si vzal v roce 1869, a postupně se rozrůstající rodinu. Narodily se jim čtyři děti. Dvě dcery (Emilie a Anna) přišly na svět krátce po sobě v Tuklatech, syn Kamil ve Škramnících a Jaroslav, jako jediný, v Říčanech v domě čp. 61.

Kamil Victorín se v celém období svého ředitelování potýkal s nedostatkem vhodných učebních prostor. Na což, jak praví školní kronika již v roce 1880, bylo poukazováno. Victorín využil každé příležitosti, aby na tento problém upozornil a zmínil nutnost investovat do nové budovy. Stalo se tak například v proslovu při připomenutí svěcení školní budovy, od kterého v roce 1894 uplynulo padesát let. Ještě dlouho však zůstalo u pouhých slov a přání.

Pokračování příště.

                                                             Šárka Vydrařová