Říčanské rozmanitosti: Vzpomínky na jaro 1945

Sedmdesát sedm let po skončení druhé světové války máme stále možnost zeptat se přímých účastníků, co se dělo v našem městě v květnu roku 1945. Mezi Říčaňany najdeme pamětníky bojů u železniční trati, svědky hrdinství Vincence Zemana a Jana Rýdla, kteří dokázali vyjednávat s německými vojáky usazenými ve škole na náměstí… i aktéry drobných příběhů, které se tehdy odehrály. V Radošovicích zažila konec války jako šestnáctiletá Karla Stupecká.

Pochází z hospodářství nedaleko staré návsi s kapličkou. Její tatínek Josef Stupecký, sedlák a povozník, byl odveden do první světové války a jako zajatec se ocitl v Rusku. V zajateckém lágru nezůstal, pracoval na statku a dostal se ke koním, vozil například i poštu. Když se po válce vrátil, oženil se, brzy ale (už ve třiatřiceti letech) ovdověl. S pomocí příbuzných se staral o čtyři děti, z nichž Karla byla nejmladší. Ve třicátých letech se stal starostou Radošovic. Na tatínka, vysokého a pohledného muže, vzpomíná nejmladší dcera s láskou a obdivem.

Když vychodila v Říčanech měšťanku, měla nastoupit na obchodní školu v Praze – tu ale za protektorátu Němci zavřeli a poslali ji pracovat do kožešnictví v rámci Winterhilfe, zimní pomoci pro vojáky na frontě. Během války se stihla vyučit dámskou krejčovou v Londýnské ulici. Po roce 1948 se učila těsnopis ve Státním těsnopisném ústavu a studovala stavební průmyslovku. Pracovala v Pražském stavebním podniku jako dispečer, později i vedoucí provozu dopravy.

U paní Dolejškové, u které se v první polovině čtyřicátých let učila, pěstovali v předzahrádce činžovního domu tulipány: „A já pořád říkala: pro Američany. Nakonec jsem je dala Rusům, protože tady přijeli.“  Pomáhala taky stavět barikády, kvůli kterým lidé rozebrali dláždění. „Ta šéfová byla dobrá. Řekla: Ty seš voblečená moc lehce, vem si na sebe… dala mi šaty, pumpky, svetr, kabát a kulicha toho svého manžela, tak jsme mohli stavět barikády. Tam po nás dokonce střílely Němky, které ještě zůstaly ve vilách nedaleko,“ vypráví paní Stupecká. Do Prahy pak pro ni přijel otec.

„Nejdříve šel do Karlína k babičce a když jsem tam nebyla, tak šel k Dolejškový na Vinohrady, to všechno pěšky, nic nejezdilo. A my jsme se starali o ty tulipány a já najednou slyšela… Tatínek chodil s holí. Takže to byl krok, krok a ťuk (hůlka). Tatínek jde… Tak on jel z Radešovic (nákladním vlakem, protože jiné nejezdily) zkontrolovat, jestli jsem v pořádku a já si ně ani nevzdechla. Za celou dobu revoluce.“

Sestra Lída Karle vyprávěla, že jim Němci na samém konci války málem vyrazili vrata. Když utíkali před Rudou armádou, ujížděli přes jejich dvůr dozadu: „Tady byla soukromá cesta, později jsem tam vysadila les, aby tam nikdo nemohl.“ Bratr Honza se stal členem revoluční gardy (v tomto případě skupiny mladíků, kteří hlídali bezpečnost v obci).

Když Rusové přišli, vystěhoval Josef Stupecký dcery na půdu: „A řek', abychom vytáhly žebřík…“ Ve stodole měli tehdy vlastní koně zarovnané slámou. V maštali byli koně, které nachytali na louce, když je předtím vypustili jiní vojáci. „Ty jsme měli pojmenovaný, to bylo krásný. Jezdila jsem na Růžence, ale měli jsme i Kapku, ten byl malý, měli jsme Maršála, ten měl fousy. Než si je odvedli, tak jsme je tady krmili a starali se o ně,“ zavzpomínala pamětnice. K rodině Stupeckých se v Kurýru ještě vrátíme.

Renata Skalošová

Starosta Josef Stupecký mezi muži z Radošovic, kteří narukovali v době mobilizace 1938

Foto: archiv Karly Stupecké

Ustupující německé ozbrojené síly v centru Říčan v květnu 1945

Foto: archiv Muzea Říčany