Revolucionáři v Říčanech

Před třiceti lety byla sametová revoluce v Československu v plném proudu. Pamětníci se shodují, že k jejím vrcholům patřily první svobodné volby v roce 1990 (v červnu parlamentní, v listopadu pak komunální). Městský národní výbor v Říčanech pracoval od ledna 1990 v novém obsazení a dění ve městě ovlivňovali členové Občanského fóra a politických stran, vzkříšených po desetiletích vlády jediné strany.

Mezi těmi, kteří se tehdy v komunální politice ocitli, byli také fotograf Jaromír Jech a lékař Karel Stanslický, oběma v té době bylo čtyřicet let. V rámci kampaně Nezapomeňme, do níž se Říčany zapojily, vznikly nahrávky jejich celoživotních vzpomínek. Jsou uloženy v databázi Paměť národa, kterou založily instituce Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Z medailonů vybíráme úryvky vztahující se k revoluční době let 1989 a 1990.

Jaromír Jech

Pražské pouliční demonstrace, které provázely pád totalitního režimu, sledoval v televizi. Měl v té době napilno s fotografickou zakázkou a většinu času trávil ve fotokomoře. Ačkoli změnu s radostí vítal, emocím, které hýbaly ulicemi, nepropadal. „Já se na manifestaci na Václavák dostal jen jednou. Potkal jsem tam třeba dělníka, který už měl dost upito a na zádech měl transparent – ‚Studenti, jsme s vámi‘. Možná i tím, jak jsem studoval historii, věděl jsem, že ta první euforická vlna absolutní sounáležitosti trvá dny nebo týdny. Po roce už bývá všechno jinak,“ říká Jaromír Jech. Navíc na konec listopadu roku 1989, když už to Jechovi ani nečekali, dostali devizový příslib do Švýcarska k návštěvě známých. Dne 21. listopadu tedy pan Jech odjel autem na několik dní do Švýcarska, a když se vracel zpět, již se svolávalo Občanské fórum v Říčanech. Na shromáždění OF se šel podívat a jak říká, stalo se mu osudným. Manifestace a prohlášení byla sice důležitá a emocionální, ale jeho zajímalo, jak plamenná slova naplnit konkrétními skutky, jak změny, o kterých se na náměstích mluvilo, uvést v život. Začal oslovovat lidi, kteří měli zájem, a stal se mluvčím a iniciátorem změn na národním výboru.

„Zajímavé bylo, jak mi studium etnografie a fotografování bylo užitečné v politické práci. Měl jsem komplexnější pohled na problematiku města a jeho zázemí. Například díky focení pro školy a město jsem věděl, kde žije kolik dětí, jaké jsou kapacity města. K Říčanům patřilo pět místních částí, které neměly svůj vlastní národní výbor a spadaly pod naši obec. Například měly problémy s vodou či další jiné potíže. Vozily se tam děti na střídavé vyučování. Říčany jsem měl sociálně zmapované, znal jsem problémy lidí. Například kolik je v Říčanech škol, jak je naplněná kapacita, a že kdyby se jedna školka předělala na školu, už by se děti nemusely dovážet na střídavé vyučování. Ale to už mluvím o roce 1990,“ vypráví.

Protesty proti výstavbě věznice (s nimiž se začalo už v roce 1988 – pozn. red.), tentokrát již za účasti tisíců občanů, se staly hlavním říčanským protirežimním tématem. Jaromír Jech byl vůdčí hybnou silou, a také proto se v lednu 1990 stal kooptovaným předsedou národního výboru, pak působil jako starosta.

Karel Stanslický 

„Když to bouchlo, já jsem vybuchnul taky. Já byl nadšený! Rok jsem nosil trikoloru, ‚Havel na Hrad‘ a všechno, byl jsem na všech schůzích, na všech demonstracích. (…) Já jsem hned vyrazil na Národní třídu a koukal jsem, jak se to vlastně zakládá. Tam byl Palác Adria – sídlo Občanského fóra. My jsme si nějak zavolali s mými spolužáky – s Jaromírem Jechem – že uděláme schůzi. Tak jsme udělali schůzi Občanského fóra a tam přišlo přes tisíc lidí! Dali mi mikrofon, já jsem tam roztřeseným hlasem vykládal, co ti komunisti dělají.“ Později se „parta z Občanského fóra“ vydala na národní výbor a sesadila zde působící funkcionáře. „A už jsme začali zasedat jako národní výbor – představte si, my jsme byli s Jaromírem Jechem členové národního výboru!“

Tak se Karel Stanslický dostal ke komunální politice. V této euforické době jako by se v něm, jak říká, probudil odkaz jeho dědečka národohospodáře (dědeček z otcovy strany byl agrárník Adolf Stanslický – pozn. red.) – věřil, že bude možné starat se o město „s péčí dobrého hospodáře“. Až osudové zaobírání se politikou měli ostatně v rodině: těsně po revoluci se z exilu v Kanadě vrátil bratranec Karlova otce, novinář a národní socialista Zdeněk Slavík, který byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou nejprve k trestu smrti, později mu byl trest zmírněn na doživotí. (…)  Po prvních svobodných parlamentních volbách se v listopadu 1990 konaly i volby komunální – v souvislosti s nimi vzpomíná Karel Stanslický, jak spolu s ostatními spali za dveřmi volební místnosti, aby se dovnitř nemohl dostat nikdo, kdo by mohl chtít volby zmanipulovat. Stejně jako na celostátní úrovni zvítězilo i v Říčanech drtivě Občanské fórum a MUDr. Stanslický se jako známý lékař dostal do zastupitelstva. (…) V komunální politice zůstal do roku 1997, a přestože momentů přinášejících rozčarování postupně přibývalo, je vděčný za svobodu, která „přes veškeré zakopávání v tomto státě existuje“. Osobně mu listopad 1989 přinesl mnoho: mohl se stát soukromým lékařem, mohl začít vydělávat, takže už „nebyl takový chudák, který si pořád půjčuje peníze“. Ale především se stal svobodným občanem, a jak říká, „svoboda je nade vše“. Když byla v roce 1991 v říčanském parku znovu vztyčena socha prvorepublikového předsedy vlády, agrárníka Antonína Švehly, kterou místní občané čtyřicet let schovávali před komunisty ve studni, prožíval to jako svátek. „Můj děda byl agrárník. Tak jsem měl pocit, že vztyčují sochu a že ten můj děda, který mi byl celý život vzorem, tam je taky.“

Z textů uložených
na www.pametnaroda.cz vybrala

Renata Skalošová,

Beseda se zakládajícími členy říčanského OF se konala v koncertním sále Staré radnice loni 19. listopadu. U stolu druhý zleva Jaromír Jech, od ledna 1990 předseda MěNV v Říčanech, poté do roku 1994 první porevoluční starosta Říčan, v dalších letech až dosud aktivní ve Svazu měst a obcí České republiky

Veřejné plenární zasedání městského národního výboru - 14. prosinec 1989 U Labutě