Pěšky na olympiádu do Mexika

Psal se podzim 1967. Vrcholila doba, kterou mnozí známe jen z doslechu jako „zlatá šedesátá“, doba politického a společenského uvolnění, velkých snů a plánů.

Do politicky třaskavého jara 1968 bylo daleko a do okupace naší země v srpnu téhož roku ještě dál. V říjnu před padesáti lety se vydala čtveřice mladých žen s batohy na zádech na velkou cestu s ohromujícím cílem – pěšky až do Mexika.

Latinskoamerická země se totiž měla stát v říjnu 1968 dějištěm XIX. letních olympijských her. Čtyři československé horolezkyně s touhou podívat se do světa a podat neobvyklý sportovní výkon se rozhodly do roka dorazit do Mexico City. Říkaly si Šlápoty.

Kdo jsou ty ženy

U samého zrodu nápadu v říjnu 1966 byly jen dvě z nich: Věra Komárková a Jarmila Očásková. Hledaly další dvojici, aby vytvořily čtyřčlennou výpravu – a tento počet se z mnoha důvodů osvědčil. Přidaly se Květa Tarantová a Zdena Opatrná. Členky pražských horolezeckých klubů byly svobodné a bezdětné, vedoucí výpravy Jarmile bylo šestatřicet, ostatním něco málo přes dvacet. Nejmladší ze Šlápot, tehdy jednadvacetiletá Zdena, pracovala jako soustružnice. Výchova ve skautské rodině ji přivedla k horám, obdivovala motorky, výborně hrála na kytaru, aktivně i závodně sportovala, kreslila a zajímala se o výtvarné umění. Někteří z vás ji mohli potkávat po Říčanech, byla odtud. Všechny Šlápoty se pak objevily na besedě, která se konala v aule říčanského gymnázia zjara 1969.

Foto: z archivu K. Tarantové

Čtveřice cestovatelek vyrazila na cestu z pražského Staroměstského náměstí 13. října 1967. Zde na snímku z 30. dubna 1968, v Louisville v americkém státě Kentucky. Vedle amerického příznivce Howarda Hardawaye zleva: Květa, Jarmila, Věra, Zdena

Cesta

Dnes už se Zdeny, Jarmily ani Věry na cestování nezeptáme, zemřely krátce po sobě v letech 2004–2005. Zdeniny vzpomínky ovšem může připomenout její dcera Marie Procházková: „Maminka nejvíc vzpomínala na úžasné lidi, které potkaly. Na to, jak je nechávali přespat ve stodole nebo ve stanu na pozemku a ráno jim přinesli čerstvé mléko. Jak jim zastavovali neznámí lidé a chtěli je svézt, a když nechtěly, tak jim odvezli batohy na určené místo (nejčastěji poštu). Jak se k nim (zejména v Mexiku) přidávali a šli s nimi dál, až jich občas bylo až moc.“ Květa, která v době výpravy slavila třiadvacáté narozeniny, se v e-mailové korespondenci z tohoto léta svěřila: „Putování bylo dlouhé, a jak jsem se přesvědčila (dokud ještě žily moje souputnice), každá jsme si pamatovala něco jiného, někdy i stejný okamžik každá jinak. Byl to úžasný zážitek a jsem moc ráda, že jsme tuto akci zrealizovaly. I když jsem si byla velice brzo vědoma, že s většími životními zkušenostmi bych si to užila mnohem víc. Vzpomínám na celou cestu velice ráda. Na setkání s různými lidmi, na pěkná místa i na těžké okamžiky, kdy nám nepřálo počasí, nebo jsme měly pocit, že batohy jsou k neunesení.“ Trasa vedla z Prahy do Vídně a dále přes Linec, Mnichov, Kostnici, Ženevu, Grenoble, Lyon a Paříž do Calais. Po přeplavení kanálu La Manche pokračovaly z Doveru do Londýna, Oxfordu a Liverpoolu. Tam nastoupily na dánskou polární nákladní loď a přes oceán se vydaly do Montrealu. Odtud znovu po souši do New Yorku, Washingtonu, Charlestonu, Louisville, St. Louis, Jefferson City. Pak Wichita, San Antonio a Laredo na hranicích USA s Mexikem. Monterrey, San Luis Potosí a konečně Mexixo City. Po silničkách i dálnicích ušly celkem 7 775 kilometrů.

Pravidla

I když jim mnohde nabízeli svezení, i když se mnozí divili, proč nevyužijí autostop, šlapaly samy. Pravidla, která si předem stanovily, umožňovala, aby jim vstřícní motoristé vzali do auta batohy a nechali jim je v místech, kam chtěly ten den doputovat. Když se stalo, že některá z děvčat onemocněla, rozdělily se do dvojic. Nemocná zůstala s ošetřovatelkou v klidu a naplánovanou trasu jely stopnutým autem, druhé dvě šly pěšky. Domluvily si po cestě sraz a samozřejmě na sebe někdy musely čekat nebo se hledaly. Vždycky se našly a pokračovaly dál. V dnešní době, kdy můžeme kdykoli sáhnout po mobilním telefonu, je taková nejistota skoro nepředstavitelná.

Třicet kilo na zádech

Když Květa Tarantová vypočítává, co jí dalo roční putování se Šlápotami, zmiňuje kamarádku pro další život: „Z Jarmily a mne se staly nejlepší přítelkyně a stýkaly jsme se velice často až do její smrti. Bydlely jsme nedaleko od sebe.“ Mluví o radosti z cestování („Většinu cesty jsme byly nadšené z té možnosti jít světem.“) a o samostatnosti, kterou v takové míře dřív nezažila. Dospěla k poznání, že doma se jí líbí nejvíc a že si dokáže vystačit s málem. Když je to potřeba, umí improvizovat. „Hlavně jsem dokázala rychle a úsporně balit batoh, což je dovednost, kterou jsem časem ztratila. Do auta totiž nemusíte balit a víc toho uveze, i zbytečnosti…“ vysvětluje paní Tarantová. Ruksaky mívaly i třicet kilogramů. Sportovkyně nesly věci denní potřeby, oblečení do tepla i mrazu, potraviny, vařič, stan, fotoaparáty, tranzistorové rádio, slovníky…

Popularita

V Evropě se Šlápoty domluvily německy a trochu francouzsky. Věra (která se v závěru výpravy v Mexiku vdala a později žila v Americe a ve Švýcarsku) uměla velmi dobře anglicky, což se hodilo po převážnou část cesty. Jarmila uplatnila v Mexiku španělštinu. Jazyky potřebovaly nejen pro dorozumění s lidmi, které potkávaly, ale i kvůli novinářům. Jejich počin měl velkou publicitu – setkávaly se se zástupci národních olympijských výborů, sportovních organizací, představiteli měst i států. Poskytovaly interwiev pro noviny, vystupovaly v rozhlase a televizi. Někdy je novináři našli ve chvíli, kdy už neměly myšlenky na nic jiného než na odpočinek. Popularita jim ale pomáhala. Lidé je poznávali a nabízeli pomoc. Někdy už dokonce čekali, až půjdou kolem. Šlápoty přespávaly hlavně venku, ale neodmítaly nocleh pod střechou. Potřebovaly doplňovat zásoby pitné vody, oceňovaly možnost umýt se v teplé vodě a vyprat si oblečení.

Foto: z archivu M. Procházkové

Říčanská rodačka Zdena Opatrná (1946–2005) s dcerou Marií, devadesátá léta

Dopisovatelky

O tom, co zažívaly, dávaly vědět do redakce Československého sportu. Tyto články byly základem pro knížku Šlápoty do Mexika, která vyšla v roce 1971, bohužel už s cenzorskými zásahy. Přesto v ní zůstaly stopy po údivu, který zažívaly za železnou oponou (např. při návštěvě supermarketu). Zaznamenaly, jak se potkávaly s krajany, kteří přesídlili za oceán, i setkání s americkým vojákem, který se na jaře 1945 ocitl v Československu. A jak se Šlápoty stravovaly? Většinou si samy vařily, a to vydatnou snídani a večeři. Po Evropě si nechávaly posílat zásilky s potravinami, ve Spojených státech si jídlo kupovaly, v Mexiku se o ně staral doprovodný tým včetně vaření. Příprava jídla nemohla být složitá, a tak se opakovaly pořád stejné trvanlivé suroviny. Nedivme se tedy Zdeně Opatrné, jejíž pocity tlumočí dcera Marie: „Odvrácenou tváří dobrodružného putování byly bolavé nohy a puchýře a ještě nenáviděná ovesná kaše, kterou od té doby až do smrti nejedla.“

Svobodné duše

Do cíle dorazily s předstihem 29. září 1968, olympiáda začínala 12. října. Naši sportovci tenkrát získali třináct medailí, z toho šest gymnastka Věra Čáslavská. Ta zde měla svatbu a také veřejně vyjádřila nesouhlas se srpnovou okupací Československa. Šlápotám se stala podivná věc. Olympijské hry nakonec viděly jen v televizi. Co se přihodilo, vysvětluje Květa Tarantová: „Když jsme dorazily do města, odvezla nás mexická turisticko-horolezecká federace do olympijského mládežnického tábora a předpokládala, že tam zůstaneme. Tak bychom samozřejmě olympijská klání mohly vidět. Asi tři dny jsme tam zůstaly, ale organizované veselí, průvody apod. nás nijak nelákaly.“ Skupinka horolezců, která Šlápoty provázela na posledních etapách, měla ve městě klubovnu, děvčatům ji nabídli k dispozici. Poděkovaly tedy za pohostinství tábora a odjely do klubovny. „Byly jsme moc zvyklé na svobodu. Ani jsme jim neměly za zlé, že s námi nechtěli nic mít. Problém byl jen v tom, že jsme popudily nového pracovníka vyslanectví, který po srpnu přijel ΄udělat pořádek΄. Takže od nás dali všichni ruce pryč. Ale my jsme si to užily i tak. Otec jednoho z chlapců nám zajistil malé nákladní auto s řidičem, které nás odvezlo za památkami na poloostrově Yukatán, k Mexickému zálivu i k Tichému oceánu, a tak jsme toho z Mexika viděly nejspíš víc, než celý mládežnický tábor.“ Líčí Květa Tarantová. O pětadvacet let později se Zdena Opatrná s Jarmilou Očáskovou a dalšími dvěma cestovatelkami vydaly pěšky na olympiádu do Barcelony. To už ale byla jiná doba, mohlo se svobodně cestovat a čtyři ženy s batohy zdaleka nebudily takovou pozornost jako kdysi.

Renata Skalošová s přispěním Hany Ťukalové

Pro článek jsme využili knihu cestovatelek Šlápoty do Mexika (Praha 1971) a Zapomenuté výpravy autorů M. Švihálka, M. Kačora a M. Hýži (Brno 2016).