Neobyčejní občané Říčan /44

Vzpomínky Dalibora Hofty

Ocitáme se opět na severní straně náměstí, u domů a zajímavých lidí, kteří je obývali. V Kurýru už jsem o mnohých z nich psal, vracejí se mi ovšem další vzpomínky a detaily.

Vyjdeme-li od fary, míjíme dům, kde bydleli Šatopletovi (dnes je v něm kavárna a cukrárna). S jejich dcerou Libuší jsem chodil do školy. Jejich syn Jiří později bydlel s rodinou ve vilce Na Obci. Byl novinář a proslul jako ochotnický režisér a herec, uznávaný nejen v rodném městě. Vedl místní spolek Tyl, jeho jméno nese populární podzimní přehlídka amatérského divadla – od listopadu do prosince proběhne už 20. ročník. V knize Kapitoly z dějin Říčan je autorem jedné z nejlépe napsaných kapitol, samozřejmě o místní divadelní tradici.

Jiří Šatoplet v inscenaci Hodina Antigony (1975)

foto: z archivu divadelního spolku Tyl

O kousek dál jste v dobách mého chlapectví mohli vstoupit do krámku Františka Brabence, který vedl výbornou, čerstvou pražskou uzeninu. Obdivoval jsem u něj speciální přístroj na řezání šunky. Hned vedle, v domě s ozdobnými dveřmi s klepadlem, kdysi bydlel advokát Karel Teršíp – však se mu dodnes říká Teršípův dům. Za velkou restaurací U Sokola Antonína Vavery (v témže domě nalevo od vstupu do hostince míval drogerii Bohumil Barták, mj. autor ceněných záběrů města) bývalo řeznictví Josefa Svobody. Možná si vybavujete, že jsem se zmiňoval o jeho synovi Josefovi, pozdějším vedoucím řeznictví v Olivově ulici. Starší syn Antonín vystudoval práva a přestěhoval se do Nerudovy ulice.

V místě dnešní pošty stávaly za mého dětství domky s různými malými prodejnami. V šedesátých letech byly zbourány a vznikl zde Dům služeb se zakázkovým krejčovstvím, květinářstvím, čistírnou, holičstvím a kadeřnictvím, pohřební službou apod. Pošta se do objektu přestěhovala později. Vedle dodnes stojí domek, kde měli obchod Josef a Anna Škábovi. Do knihařství a papírnictví jsme si chodili kupovat sešity, učebnice, tužky… i papír na draky. Ten od Škábů byl pevný a neroztrhal se, ani když drak narazil na zem. Manželé Škábovi patřili k zakládajícím členům loutkového divadla Sdružení přátel dítek. V představeních ve škole na náměstí hrála paní Škábová role princezen, pan Škába dovedl dělat čerty a pan školník Josef Stehlík vytvářel různé hlomozy a randály a tahal skákavého panáka Dupáka, který strašil děti. Mezi loutkoherce patřili další drobní podnikatelé a úředníci. A později si vybudovali parádní loutkovou scénu v domku pod školou.

Ve velké zahradní restauraci na severní straně náměstí založili naši předkové říčanský Sokol. Autor tohoto článku byl donedávna nejstarším členem zdejší jednoty a o dění v ní se stále zajímal.

foto: z archivu DS Tyl

Dojděme k dnešní Základní umělecké škole. Dříve tu byly třídy Živnostenské školy pokračovací, kde se učedníci všech řemesel učili správnou češtinu, matematiku, psát účty, rýsovat základní výkresy, aby mohli vést samostatnou živnost. Také jsem tu asi rok pobýval, když jsem za války musel opustit učení (a pokračovací školu) v křivoklátských lesích. U truhlářského mistra Zímy ve vesničce Kublov jsem byl učedníkem „na celé zaopatření“. Bydlel jsem a stravoval se u nich a pracoval jsem takřka od rozednění do tmy, včetně topení a úklidu. Všechno jsem se učil dělat ručně, bez strojů. Mistrovsky řezat sklo mne naučil sám pan mistr. Pokračovací školu jsem navštěvoval v sobotu ve vedlejší vesnici Broumy. Jezdil jsem na červeném polozávodním kole, které jsem dostal od tatínka před nástupem do učení, a sklízel s ním obdiv u spolužáků i spolužaček. Vycepován říčanskými kantory, slavil jsem v broumské škole úspěch s nejlepším prospěchem. Pan řídící učitel dokonce napsal mému otci pochvalný dopis: přál mu, abych stále tak výborně prospíval a byl dobrým Čechem. Broumský pan řídící byl totiž veliký vlastenec. To se bohužel nedalo říci o tehdejším řediteli pokračovací školy v Říčanech. Když šel přednášet, na stupínku zvedal ruku k pozdravu Heil Hitler. Někteří vyučující to tenkrát dělali tak, že se ohnali jakoby po mouše, někdo tak nezdravil vůbec. Pan řídící Němec svou povinnost horlivě plnil.

V říčanské pokračovací škole jsem se setkal se spolužákem z měšťanky Václavem Žádníkem. Učil se zámečníkem u pana Karla Hornického, který měl dílnu naproti restauraci Milán ve dvoře u Smetanů. Vašek Žádník nám pak spravoval stroje v truhlárně – dovedl oživit i náročný automat na broušení pásových pil, který jsme ani za nic nemohli uvést do chodu.

                                                                                                   Zaznamenala Renata Skalošová