Neobyčejní občané Říčan /40

Vzpomínky Dalibora Hofty

Nedaleko Parkhotelu Monopol stával další slavný podnik první republiky. Dnes na rohu ulic Černokostelecká a Strašínská najdete autobazar, kdysi tam byl Pátkův hostinec.

Ten název si ale dneska už nikdo nepamatuje. V mé paměti uvízlo jméno Amerika, kterým se hotel pyšnil ve třicátých letech. Za okupace si Němci vynutili proměnu v Meri (prostým ubráním písmen z vývěsního štítu), po válce se vrátila Amerika, ovšem jen na krátký čas. Ani komunistům se název nezamlouval, a tak po roce 1948 došlo k další změně, tentokrát na Moravu. Co vím, v Americe se dobře vařilo, také se tam tančilo a dalo se tam i přespat. V Moravě pod správou národního podniku RaJ se jeden čas docela snažili, ale vcelku převládla socialistická šeď. Podnik chátral a po roce 1989 přispěla k jeho zániku nepovedená restituce. Už jsme o něm psali v Kurýru č. 12/2007. Pavilon, položený od někdejšího Monopolu asi půl kilometru výše na Bezručově ulici, si pamatuji jako restauraci s malým hotýlkem. Před listopadem 1989 zde léta sídlilo ředitelství RaJ pro oblasti kolem Prahy. Jako úřednice zde pár let pracovala moje žena Jarmila. Několikrát jsem byl pozván, abych coby stavební znalec posoudil statiku objektu. Nebezpečně se tam totiž prohýbaly stropní trámy. Moudrost starých tesařů praví: Pokud se strop prohne do jednoho procenta, buď pozorný, pokud je to více, tak odtamtud raději uteč. Původní Pavilon musel být později stržen a na jeho místě dnes stojí úhledný a úspěšný restaurační podnik.

Vyjděme od dávného Monopolu zase po ulici Smiřických. Jeden z domů proti nemocnici vlastnilo dřív město a nějaký čas v něm bydlel Zdeněk Moudrý, místostarosta v letech 2002–2009, jenž se zasloužil o zvelebení některých částí Říčan. Cestou dolů mineme dům Štuksových. S Jiřím Štuksou (1924–2013), veselým kamarádem, synem obchodnice paní Štuksové, jsem chodil do školy až do třetí třídy měšťanky. V roce 1944 spoluzakládal říčanské ragby a po letech, kdy byl aktivním hráčem, působil v klubu jako dobrovolný funkcionář. Pracoval jako montér vysokého napětí.

Jeden z posledních domků v kopci patřil panu Hervertovi, proslulému včelaři. Za přispění místního včelařského spolku postavil na zahradě sběrnu medu. Za války tam totiž včelaři z celého okresu museli odevzdávat množství stanovené předpisy. Byl to tuším kilogram dvacet z každého včelstva. Pan Hervert postavil na váhu mlékařskou konev, já do ní lil med a když váha ukázala předepsané množství, zavřel jsem sklenici se zbytkem medu a odnesl ji domů. (To trvalo ještě do měnové reformy v roce 1953. Za komunistů jsme my včelaři zase museli platit daň.) Tento muž mě naučil stavět úly, tzv. budečáky, které byly zezadu přístupné a dole měly okénko. Tudy bylo možné pozorovat včely, jak pracují. Několik takových úlů jsem si postavil. Dohromady jsem měl osm až deset úlů, včelařil jsem od válečných let ještě dalších téměř třicet roků.

Půjdeme-li dál, dojdeme k vile Minka, kdysi nájemnímu domu patřícímu městu, jehož novodobá historie je spojena s majitelem Zdeňkem Míkou, dlouholetým ředitelem Muzea hlavního města Prahy. V devadesátých letech nám na městském úřadě pomáhal při reorganizaci říčanského muzea. Během druhé světové války Minku zabavily německé úřady. Když se do ní po válce nastěhoval jako jeden z nájemníků pan Adam, dělník z naší truhlárny, vyprávěl mi, jak to uvnitř vypadá. V domě, za okupace také ubytovně Svazu německých dívek (BDM), bylo snad i vězení pro neposlušné členky. Díky svědectví účastníků revoluce v květnu 1945 víme, že během pohnutých dní v Mince pobývalo na šedesát příslušníků SS.

Zaznamenala Renata Skalošová

Povstalci v zahradě u vily Minka, květen 1945

foto: archiv Muzea Říčany