Neobyčejní občané Říčan (7.) - Vzpomínky Dalibora Hofty

21. 4. 2013

I když jsem minule slíbil pokračování o rodině Koškově, dovolte mi v měsíci máji proud těchto vzpomínek přerušit a vydat se jinudy. Připomínáme si konec 2. světové války a mně se nedávno vybavilo, jak válečné události začaly v Říčanech. Znovu jsem se ocitl v kůži čtrnáctiletého chlapce.

To ráno, 15. března 1939, už asi dva nebo tři dny nebyl tatínek doma. Rozhlas jsme neposlouchali, maminka mě vypravila do školy a já jsem nešel obvyklou cestou (my žáci ze čtvrtí Pod Pilou a U Dubu jsme chodívali přes louku, dnes ragbyové hřiště, pak pěšinkou do uličky Lázeňská a na náměstí, to byla nejkratší trasa). Protože bylo ošklivo, padal sníh, musel jsem jít Širokou ulicí až na náměstí. Když jsem dorazil do školy, bylo tam podivné ovzduší, děti běhaly a křičely něco německy – už se vědělo, že probíhá okupace.

Naší třídě ve druhém patře se říkalo kreslírna, šlo o čtvrtý, nepovinný ročník měšťanské školy, o nástavbu na tříletou povinnou měšťanku. Do dusné atmosféry vstoupil na začátku vyučování sám pan ředitel Norbert Havelka. Mluvil o tom, že jsme byli obsazeni německou armádou. Ať neděláme žádné provokace a zachováme klid, jak nás žádá naše vláda. Pak přišel pan učitel Linka, to byl ušlechtilý pán, který nás vyučoval češtině, sevřeným hlasem prohlásil: „Milí žáci, pan ředitel vás informoval, co se stalo… nebudu vás dneska vyučovat, protože k tomu nemám sílu.“ Z očí mu vyhrkly slzy a omluvil se. Měl přijít pan učitel Nosek. Toho jsme se báli – když jsme nedávali pozor, hodil po nás křídou a klidně dal i políček. Měli jsme ho mimo jiné na německý jazyk. Začal: „Dneska bychom měli mít němčinu, ale je den, který se na ni nehodí.“ A zadal nám domácí práci. Naším třídním byl pan učitel Hradec, velmi hodný pán, kterého jsme tak rádi zlobili. Ten den jsme ale nezlobili. Říkal: „Já vám dám volno, máme smutný den, vraťte se ke svým rodičům…“ Pojednou začal ve třídě ruch, na věži staré radnice, tam, kde jsou hodiny, jsme totiž zpozorovali německého vojáka s těžkým kulometem. Okuláry obhlížel obzor a když se podíval na školu, zablýskla se mu skla. Učitel nás tišil: „Nezlobte, viděl by, že je tady neklid a mohl by sem i vystřelit. Oni jsou prudcí.“ – Tak nějak to řekl. A na náměstí začala vjíždět pancéřovaná auta, projížděla tudy a my už jsme mezitím šli ze školy a okukovali jsme je. Při cestě domů jsem v cukrárně pana Hůly zahlédl německé oficíry, jak si dopřávají výborné zákusky z pravého másla, za marku měli deset kousků. A aby si v žaludku udělali místo, vyběhli někteří ven, vyzvraceli se a vrátili se hodovat zpátky. (Vzpomínal jsem na tu příhodu před několika lety v jiném článku.) Otřesen jsem všechno vyprávěl mamince. Na oběd jsme měli dušenou mrkev, tu jsem k smrti nenáviděl, ošklíbal jsem se a maminka na to: „Jen jez, jestli tady budou dýl, tak nebudeš mít ani tu mrkev.“ Šel jsem zase na náměstí, vojáci už obsazovali strategické křižovatky, hlídky stály před úřadem i před spořitelnou. Lidé byli zalezlí, dění na náměstí pozorovali z oken, to jen my kluci jsme tam lítali a motali se mezi vojenskými auty.

Odpoledne se vrátil tatínek – zamlklý a plný zloby k okupantům. Až po válce jsem se dozvěděl, kde v tu dobu byl: Ještě s dalšími muži, i s poručíkem Josefem Korešem, shromažďoval zbraně, které byly ukryty někde v hrobce na Olšanech. V naší staré Zetce, přikryté dýhami a nářadím, je vozil na Marvánek do dutých stropů nad šatnami. Odtud je lidé znalí situace za revoluce na jaře 1945 vytáhli. Byly to ovšem staré vojenské kvéry, žádné kulomety a samopaly.

Ve škole jsme měli několik dní volno, vojáci se postupně vytratili, ve městě zůstalo jen několik německých místodržitelů v civilu a několik párů vojáků, kteří měli na povel i české četníky. Netrvalo dlouho a přišly prázdniny, krásné a smutné zároveň, a po nich jsem nastoupil do učení daleko od domova. Ve vesničce Kublov uprostřed křivoklátských lesů jsem se začal učit truhlářem. A to už je zase jiný příběh.

Zaznamenala Renata Skalošová

 

Pamětník válečných událostí Dalibor Hofta kolem roku 1939

Foto: z archivu D. Hofty

 

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2020 Všechna práva vyhrazena