Neobyčejní občané Říčan /19

Vzpomínky Dalibora Hofty

Jižní část Říčan znám velice dobře od klukovských let. Sledoval jsem, jak v této části města vyrůstají nové domy, potkával jsem se s jejich obyvateli. Projděme se ještě spolu po Řípské ulici. A zavítáme i jinam.

Za domem paní Křečkové (ve kterém kdysi žili Křečkovi, Štěpánkovi a Kantorovi) je malá slepá ulička, jakýsi plácek. V prvním domě za uličkou bydleli nenápadní manželé Vrtíškovi. Jejich dceru si vzal pan Lundák, jemuž lidé neřekli jinak než Lunďák. Byl nevelké postavy, zato měl silný hlas. Mého tatínka zdravíval: „Nazdarr, bratře starosto!“ se znělým hrčivým er. Zvučného projevu mohl využít při práci. Zaměstnávalo ho město a mimo jiné fungoval jako obecní bubeník. Dřív se takto dostávaly k občanům zprávy z radnice – mluvíme o době, kdy neexistoval městský věstník, ani rozhlas, ani se vyhlášky nevylepovaly. Bubeník chodil po jednotlivých čtvrtích a vybubnovával informace o změnách ve městě, o tom, kam se smí nosit popel (jiné odpadky nebyly), nebo třeba o kontumaci psů.

Kontumaci město vyhlašovalo, když se po ulicích toulalo mnoho psů a hrozil přenos nějaké nemoci. Psi pak nikde běhat nesměli. Jinak je odchytil ras-pohodný, v našem městečku pan Hruška. Bydlel u lomu v domku, kolem něhož dnes proudí auta po Říčanské ke kruhové křižovatce u lihovaru. Některá (ušlechtilejší) zvířata prodal, některá asi snědl, k dostání bylo u něho psí sádlo, na jehož zázračné účinky věřili nemocní tuberkulózou.

Pan Lundák byl loajální muž. Po válce koupilo město odsávací zařízení na žumpy a on ho obsluhoval. Šlo o zařízení benzinové. Pumpičkou se do cisterny napumpoval vzduch s benzinem, jakýsi rozprašovač, uvnitř se škrtlo zapalovačem, ono to bouchlo, nahoře vylítla poklička, a vyfouklo to vzduch. Poklička spadla a v cisterně vznikl podtlak, který žumpu vysál. Fekálie se vyvezly sedlákům na zoraná pole. Takové živobytí měl až do roku 1948. Po nástupu komunistů k moci chytil správný vítr a stal se obecním dezinfektorem. S několika spolupracovníky dezinfikovali třídy ve škole nebo jiné místnosti, když vypuklo některé infekční onemocnění (například spála).

Další dům po levé straně Řípské ulice, za Lundákovými, vlastnil pan Hans. Jeho otec, ruský továrník, utekl před revolucí v roce 1917 do Čech. Pan Hans v naší zemi vystudoval a vedl redakci cizojazyčné literatury v nakladatelství Melantrich. Hansovi jezdili do Říčan na letní byt. Starou tatřičku zaparkovali na dvoře, vytáhli lehátka a užívali si. V domku obývali podkrovní místnost. V přízemí bydlel pan Rambousek, otec krásné Růženky, mé vrstevnice – ten majitelům udržoval dům a zahradu. Jinak prodával jízdenky na říčanském nádraží.

S Hansovými jsme se velmi spřátelili. Pilně k nám docházeli, když začala vysílat televize; v půlce padesátých let jsme měli jednu z prvních. Pan Hans vášnivě rybařil – jezdíval kamsi do pohraničí na pstruhy, které uměl báječně připravit. Vzpomínám si, jak přivezl osm devět kusů zabalených v octovém plátně a uspořádal hostinu.

Poslední dům na levé straně ulice postavil pan Kaverzán, umělec na podlahy. Dovedl udělat krásné teraso, tedy litou podlahu v cementovém loži vyskládanou z barevných kamínků. Když ztvrdla, vybrousila se do perfektní roviny a vyleštila. Údržba podlahy spočívala v tom, že se vždycky důkladně vytřela, občas se napastovala, takže se matně leskla. Pan Kaverzán se odstěhoval do ciziny a dům prodal panu Selixovi. Jeho syn, můj kamarád Honza Selix, byl zdejší známý fotbalista, takový říčanský Antonín Panenka. Usměvavý pohodový člověk, který nikomu neodřekl, když ho o něco požádal. Taková je i jeho žena, která v domě dodnes žije.

Zaznamenala Renata Skalošová.