Moje vzpomínky na obecnou a měšťanskou školu

Jaroslav Svoboda

Po celou dobu obecné školy jsem docházel do hlavní školní budovy na říčanském náměstí. Ta byla vystavěna již v letech 1906–1908. Chodili do ní žáci obecné a měšťanské školy. V roce 1945, kdy byla tato budova obsazena německou vojenskou posádkou, bylo nutné třídy rozmístit do náhradních prostor v budově bývalého soudu a staré pošty (dnešní Základní umělecké školy). Někdy se vyučovalo i v prostorách kinosálu Bio Sokol.

Do první třídy jsem začal chodit v září 1944 a učil nás pan učitel Šára. Tehdy byly třídy rozděleny na chlapecké a dívčí. Válka ještě nekončila, a tak jsme se museli povinně začít učit německý jazyk, i když jsme ještě neuměli ani číst, ani psát. Pro úplný začátek výuky němčiny byl proto ve třídě na stěnu umístěn obraz vesnického prostředí. Pan učitel ukazovátkem označoval objekty, osoby a domácí zvířata a k nim vyslovoval německá slovíčka, která jsme pak sborově opakovali. A tak jsme slyšeli, že otec se řekne „fátr“, matka „mutr“, chlapec „knábe“, dívka „médchen“, kráva „kú“, kůň „pferde“, pes „hund“ a tak dále.

O vzpomínky na jaro 1945 jsem se již v Kurýru podělil. Bylo samozřejmě velmi výhodné, že v průběhu revoluce v Říčanech nedošlo k destrukci obsazené hlavní školní budovy, jak to některé „horké hlavy“ tehdy navrhovaly. Z náhradních prostor jsme se potom mohli postupně přesunout do původního objektu školy.

Po skončení páté třídy jsem pokračoval na tzv. měšťance (měšťanské čtyřleté škole). Došlo k výrazné změně, neboť třídy již byly smíšené. Ve třídě pak bylo zhruba stejně chlapců jako děvčat. Potom už byl pro obě skupiny mnohem zajímavější nejen běžný život ve třídě, ale zejména různé školní oslavy jako např. vánoční besídky. Na jedné z nich jsem ve školní tělocvičně tančil se svou první tanečnicí, spolužačkou Alenou.

V polovině prvního ročníku měšťanky začala naši třídu navštěvovat nová žákyně – Ilona, jejíž rodiče se přistěhovali do sousedních Voděrádek. Protože na předchozích školách nejméně třikrát propadla, byla v tělesných proporcích mnohem vyspělejší než naše ostatní spolužačky. Pro kluky se stala jasným středem pozornosti. Bohužel i tentokrát propadla, takže jsme ji mohli obdivovat jen jedno pololetí.

V té době patřilo mezi povinné předměty i náboženství. Po vzoru prarodičů i rodičů jsem se hlásil k Církvi československé (husitské). Náboženství nás tehdy vyučoval říčanský farář Růžička. I když jsme se při hodinách věnovali modlitbám, Desateru Božích přikázání i základním křesťanským příběhům, pan farář pojímal náboženskou víru již tehdy velmi moderně. Například zdůrazňoval, že Pán Bůh nesídlí někde nahoře v nebesích, ale že je přímo v nás a radí i kontroluje to, jak se máme ve smyslu křesťanských zásad chovat.

Do naší třídy chodil též spolužák zajímavého chování, Karel. V první třídě měšťanky jej postihla nehoda. Na tehdy nejrušnější křižovatce města, mezi dnešními ulicemi Olivova a 17. listopadu, ho jednoho krásného dne srazilo rychle jedoucí jízdní kolo. Nedošlo k žádnému vážnému zranění, nicméně Karel byl po nehodě velmi otřesen. Ve škole i doma ho poučili, že jako chodec musí dávat přednost všem jedoucím vozidlům a vůbec dodržovat další nařízení. Od té doby Karel zcela změnil své chování: snažil se přesně dodržovat všechna pravidla a příkazy. Při cestě do školy pak na osudné křižovatce, i když mu bylo už více než deset let, vždy požádal nějakou starší osobu, aby ho převedla. O jeho školních příhodách a dalších událostech v měšťanské škole zase příště.

Jaroslav Svoboda

Naše chlapecká 5. třída obecné školy, rok 1948. Horní řada zleva: Doležal, Dereftej, Toman, Smolík, Vedral, Horníček, Valentin, Končel, M. Voříšek, Svoboda, Janda, Adam, Vacek, Tichovský, Salátek, Petr. Dolní řada zleva: ?, Bílek, Medřický, Váňa, Fomín, Mlinář, paní učitelka třídní Bohumila Vlčková (manželka učitele Vladimíra Vlčka), Hybner, J. Voříšek, Primus, Trousil, Rais, Janovský, Maček, Rohožka.