Moje vzpomínky na měšťanskou školu

Jaroslav Svoboda

Jak jsem slíbil, vracím se k létům stráveným na měšťance a ke spolužákovi Karlovi. Kromě přísného dodržování dopravních pravidel zahrnul do svého chování i dodržování všech nařízení ve škole. Pro některé spolužáky se kvůli tomu stal vítaným terčem drobných, ale vytrvalých žertíků, dnes bychom to nazvali i šikanou. Karel byl velmi přemýšlivým žákem a protože měl dobrou paměť, vyvolával při vyučování, i když neúmyslně, zajímavé situace. To když se některá sdělení učitelů dostávala do logického rozporu s poznatky, které se již dříve dověděl z výuky různých předmětů.

Občanskou nauku nás učil František Kafka. Měl zajímavý zvyk, že ve slovech obsahujících „ě“ nevyslovoval jako všichni ostatní „ně“, nýbrž „je“. A tak, i v souvislosti s jeho výukou dějepisu, dostal přezdívku „Mješťan“. Při jedné z hodin nám vysvětloval, že „pracující lidé se dnes mnohem více snaží lépe a intenzivněji pracovat, takže strojírenské závody vyrábějí více výrobků, zemědělci dosahují lepších hektarových výnosů a elektrárny vyrábějí více elektrického proudu!“ V tom okamžiku se Karel začal usilovně hlásit a když ho pan učitel vyvolal, stručně a hlasitě řekl: „Pane učiteli, ve fyzice jsme se učili, že elektrický proud se nedá vyrobit, ale že se pouze přeměňuje z původní energie páry nebo vody na energii elektrickou!“ Po odeznění smíchu ve třídě musel pan učitel Kafka dlouze vysvětlovat, že to tak nemyslel. Na závěr pak řekl, že Karel je přemýšlivý žák a že má úplnou pravdu.

Po roce 1948 bylo nařízením ministerstva školství požadováno, aby se ve školách místo zavedeného oslovení „pane učiteli“ začalo užívat pro tuto dobu typické „soudruhu učiteli“. Pro Karla tato situace znamenala velký nápor – nechtěl se dostat do rozporu s původně užívanými osloveními. Karel chodil na náboženství k faráři Církve československé Růžičkovi a pamatoval si, že se farníci této církve mezi sebou oslovují „bratře“ a „sestro“. A tak při jedné hodině náboženství, chtěje dodržet všechny pokyny a nařízení, překvapil duchovního tímto dotazem: „Pane, bratře soudruhu, faráři, chtěl jsem se zeptat, zda se bude konat i na Velikonoční pondělí bohoslužba?“ Zaskočený farář se zmohl pouze na odpověď: „Ano!“

Matematiku v naší třídě vyučoval Josef Zima. Mluvil velmi rychle a rušící žáky častoval názvem „nezvedenec“ a trestal je „buráky“, což představovalo opakované silné drbání na zadní straně provinilcovy hlavy. Při jedné hodině matematiky začal pan učitel Zima výklad látky takto: „Dnes si vysvětlíme, co to jsou rovnoběžky. Představte si, že jdete po kolejích, které ačkoliv jsou položeny stále ve stejné vzdálenosti od sebe, tak se vám přesto zdá, že se v dálce sbíhají. Ale není tomu tak, je to pouze zrakový klam!“ Karel se začal usilovně hlásit a když ho učitel vyvolal, chlapec povstal a suše sdělil: „Pane učiteli, porozuměl jsem vašemu výkladu, ale chtěl bych upozornit, že chůze po trati jest zakázána!“ I tentokrát musel matematik s Karlem souhlasit. V té době začala mohutná kampaň pro získávání žáků do Pionýrské organizace. Do Pionýra se přihlásila, až na nepatrné výjimky, celá naše třída. Ale Karel se nepřihlásil. Jako vysvětlení udal, že „nemůže skládat pionýrský slib, protože z náboženství ví, že kdyby tento slib nemohl z nějakých důvodů splnit, měl by velký hřích!“

Od třetího ročníku měšťanky pro nás koncem srpna nastávala důležitá povinnost, účast na brigádě česání chmele. Zúčastňovala se skoro celá třída, dozor vykonávali naši učitelé. Byla to pro ně samozřejmě nepříjemná povinnost. Nemohu zapomenout, že jako dozor byl školou určen dokonce i pan učitel Hradec, který chodil o holi, silně kulhal a sdílel s námi ubytování na sýpce se slamníky. V těchto podmínkách pro něj chmelová brigáda jistě představovala velké fyzické úsilí. Říčanské školy jezdívaly na Rakovnicko, na deset až čtrnáct dní jsme se přesouvali do různých „chmelových vsí“. Na jedné straně to pro nás byla nezajímavá pracovní povinnost s nepatrným výdělkem (odměny určoval počet načesaných věrtelů), mnohdy probíhající i za špatného počasí. Na druhé straně to však byla příležitost k bližšímu seznámení mezi spolužáky a spolužačkami. Někteří z nás do zavazadel vkládali i hudební nástroje (většinou kytary, já nejdříve mandolínu, později akordeon), a tak o „večerní kulturu“ bylo většinou dobře postaráno. Také jsme v různých nezvyklých i mimořádných situacích poznávali blíže povahu a chování učitelů.

Ve třetím ročníku měšťanky jsme se ještě učili ve staré školní budově na Masarykově náměstí, ale od čtvrtého ročníku (od roku 1952) jsme začali docházet do nové budovy na Komenského náměstí. Ta byla koncipována jako gymnázium, ale zpočátku sloužila jednak pro dva poslední ročníky gymnázia, do kterých byli převedeni studenti z některých pražských gymnázií, jednak i pro třídy základní a měšťanské školy. Ředitelem gymnázia se stal oblíbený učitel Jaromír Klenka. (Fotografie naší třídy v zeměpisné učebně školy s panem učitelem Valešem byla publikována v Kurýru č. 9/ 2015 na str. 50.) Na výstavbě budovy, původně nazvané Škola Zdeňka Nejedlého podle tehdejšího ministra školství, jsem se podílel i já během několika žákovských brigád.

Během mého čtvrtého ročníku měšťanky došlo ke změně struktury základního školství. Žáci o rok mladší než já se mohli rozhodnout, zda dokončí čtvrtý ročník měšťanky (tj. devátou třídu), nebo jej přeskočí. Zároveň byla místo gymnázia zřízena tzv. Jedenáctiletá střední škola, kterou opět řídil Jaromír Klenka. A právě tam jsem v příštím školním roce pokračoval.

Jaroslav Svoboda

Zbrusu nová budova gymnázia na Komenského náměstí (vyučovat se začalo 1. září 1950)

Foto: z archivu Muzea Říčany