Mistři meče v Říčanech

Katovské řemeslo rozhodně nebylo žádný med. Ne snad proto, že by si kat nepřišel na dobré peníze, jak záhy poznáme. Jen těžko bychom ale mohli hledat povolání, které člověka více vyčleňovalo ze společnosti. Jakýkoli kontakt s mrtvými byl v předprůmyslové společnosti vždycky chápán jako zásadní sociální stigma.

Mistři popravčí se těšili dvojaké pověsti. Na jednu stranu se jich lidé báli, měli z nich respekt a byli si dobře vědomi toho, že kata ve svém městě potřebují. Za to mu také byli městští konšelé ochotni slušně zaplatit. Na straně druhé však lidé katem pohrdali, štítili se ho a nepouštěli jej do svých společenských kruhů. Úplným tabu pak byl jakýkoli fyzický kontakt s katem nebo s jeho věcmi. Tato kombinace bázně a pohrdání se projevovala v životním stylu kata i v jeho materiálním zajištění.

Kat nechodil mezi lidi a neúčastnil se společenského života své obce. Projevovalo se to i tím, že popravčí zpravidla sídlili mimo město, dále od ostatních lidí. V Říčanech to můžeme dodnes sledovat, uvědomíme-li si, kde se nacházela zdejší katovna (pod hradem u Kolovratské ulice). Dnes z ní stojí už jen přední stěna. Často se navíc říká, že katovnou byla hned sousedící (notně zchátralá) budova, ale není to pravda. Katovna byla ještě v sedmdesátých letech minulého století posledním domem s doškovou střechou v Říčanech. V té době ale byla střecha stržena.

První doložený říčanský „mistr popravný“ byl Václav Schönfeld (uváděný také jako Šenfeld). První zmínka o něm pochází z roku 1694 a někdy v té době byla na náklady města vystavěna i říčanská katovna. Vznikla v tehdy neosídleném prostoru pod hradem. Říčanský potok a ostrožna, kterou je hrad korunován, vytvářely přirozenou bariéru mezi městskou společností a uzavřeným světem kata a jeho nejužší rodiny. Tato sociální izolace byla nicméně vykoupena životní úrovní, o které si většina sedláků mohla nechat jen zdát.

Schönfeldovi byla také za pronájem poskytnuta přilehlá zahrada, na které katova rodina hospodařila. Nájem za ni platil v zajímavé měně: v tuku, kterým přispíval na opravy měchu říčanského mistra kováře. Víme, že se ženou měli sedm dětí, jen tři se ale dožily dospělého věku. Popravčí sekeru po něm převzal syn stejného jména, který se oženil s jakousi Rosinou. Hledání partnerek pro katy a katovské synky nebylo jednoduché. Kvůli sociálnímu vyloučení bylo velmi nesnadné najít nevěstu, která by byla ochotna souhlasit s životem na společenském okraji a v hanbě. Často si tak katovští synci za nevěsty nacházeli – nepřekvapivě – katovské dcerky. Popravčí klany spolu udržovaly napříč českými zeměmi vřelé a bohaté vztahy, a není se co divit, protože jen mezi sebou se mohli volně družit, aniž by na ně někdo nahlížel skrz prsty.

Když jméno Schönfeldů vymizelo z matrik, na místě popravčího v Říčanech se vystřídala různá další: Václav Vejlupek, Jiří Růžička, František Semín nebo Jan Bajer. Ti všichni obývali říčanskou katovnu. Posledním říčanským mistrem meče byl Antonín Vogl, kterému manželka Anna porodila hned deset dětí. V roce 1766 bylo ale Říčanům odňato hrdelní právo. Tresty v rakouské monarchii se začaly postupně humanizovat, ustupovalo se od poprav, které do té doby sloužily jako veřejný spektákl a společenská událost, a trestání nejtěžších zločinů se začalo centralizovat do velkých správních středisek a za zdi žalářů, které v té době již začínají připomínat dnešní institucionalizované věznice. Už před rokem 1766 výkonů hrdelních trestů ubývalo a kat se čím dál tím více živil jako ras a jako zahradník. V době zrušení katovské instituce v Říčanech, už byl, zdá se, vlastně nadbytečnou zátěží městského rozpočtu. Do roku 1852 ale sloužila městská šatlava, tedy malé vězení na radnici, vybavené dvěma lavicemi a stolem. Vězni denně fasovali jen chléb a vodu. I dříve však platilo, že někteří si jsou rovnější než jiní – boháči, kteří se dostali do problémů se zákonem, si tak nechávali do cely dovážet jídlo z hostince, vlastní peřiny a další vybavení, které jim zpříjemnilo pobyt v kobce.

A kolik si tedy kat mohl vydělat? V minulosti se vedly takzvané smolné knihy, do kterých byly zapisovány prohřešky proti zákonu, výroky soudu i informace o výkonech trestů. Z říčanských smolných knih lze vyčíst několik případů, u kterých je uvedena i odměna pro kata.

Ceny uváděné ve zlatých a krejcarech jsme se pokusili alespoň rámcově převést na dnešní koruny, abyste si mohli udělat lepší představu o tom, kolik mohl kat inkasovat za různé výkony své násilné praxe: přišroubování palečnic, vypovězení z města: 36 krejcarů = 1 000 Kč; vypálení cejchu: 1 zlatý 12 krejcarů = 3 300 Kč; mučení s ohněm, vymrskání, uřezání nosu či uší: 2 zlaté 24 krejcarů = 6 500 Kč; poprava mečem: 6 zlatých = 17 640 Kč; upálení: 7 zlatých = 20 600 Kč; zostřené tresty, komplikované popravy: až 9 zlatých = 26 500 Kč.

Radek Holodňák, historik Muzea Říčany

Přílohy:

katovna_1958.jpg (1557 kB)