Josef Šárka, účastník listopadu 1939/1989

5. 11. 2019

Právník Josef Šárka zažil jako přímý účastník dění v listopadu 1939 i 1989. Příběh někdejšího studenta a pak dlouholetého bojovníka za svobodu, účastníka druhého a třetího odboje a signatáře Charty 77, přibližuje jeho dcera Šárka Šárková, dnes obyvatelka Říčan.      

Už od začátku roku 1989 se účastnil protirežimních demonstrací.  Během lednového Palachova týdne, pěti dní protestů na Václavském náměstí, při jakési strkanici upadl a jeden z mnoha přítomných policistů mu řekl: „Dědečku, pojďte, vy jste se do toho zaplet´…“ On opáčil: „Ale já jsem se do toho nezaplet´. Já jsem u toho byl už v devětatřicátým!“ Věrný myšlenkám tehdejšího studentského hnutí sehrál o deset měsíců později klíčovou roli při shromáždění studentů na pražském Albertově.  

Vztah k půdě

Život Josefa Šárky je svázán s československými dějinami. Narodil se 6. srpna 1918 na Českomoravské vrchovině v Nové Vsi u Kamenice nad Lipou do zemědělské rodiny. Vztah k půdě pro něj byl po celý život důležitý. Studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. A i když zde studenti měli teoreticky zakázáno vstupovat do politických stran, všichni diskutovali a politikou se zabývali. Josef Šárka se stal členem a později předním představitelem dorostu Agrárníků, před válkou naší největší strany. V té době založil poetický časopis Jeřáby. Mnozí z těch, kteří se kolem jeho vydávání shromáždili, se setkali během demonstrací na podzim 1939 a pak v Sachsenhausenu. Byli v kontaktu a navzájem se podporovali i v poválečné době a později. 

Studenti za první republiky a v letech válečných

Šárkova dcera tuto etapu přibližuje: „Je pro nás těžko představitelné, do jaké míry byli tito mladí lidé politicky uvědomělí. Jak diskutovali, jak přemýšleli o tom, jak má republika vypadat… Vyrůstali totiž ve svobodném liberálním prostředí státu, který tehdy patřil k desítce nejrozvinutějších zemí.“ Po maturitě začal Josef Šárka studovat na Karlově univerzitě medicínu, později však – i kvůli prohlubujícímu se zájmu o historii – přešel na práva. Patřil mezi přátele a spolužáky Jana Opletala, který byl zabit nacisty na podzim 1939. Opletal zahynul na následky zranění z demonstrace, která se konala v den výročí vzniku Československa 28. října. Iniciovali ji mladí lidé z řad studenstva, jejichž krédem bylo Nebát se. Jeho smrt se stala symbolem odporu proti nacistické okupaci. Druhá z protinacistických demonstrací se konala 15. listopadu, v den Opletalova pohřbu, a účastnily se jí na tisíce studentů. Josef Šárka vyprávěl své dceři zajímavý detail: Jan Opletal před demonstrací vyzýval studenty, aby nejedli, protože když budou postřelení do břicha, tak mají s lačným žaludkem větší šanci přežít. On sám na průstřel břicha zemřel… Šárka Šárková připomíná, že demonstrace 15. 11., organizovaná především z Hlávkovy koleje, byla největší demonstrací v Hitlerem okupované zemi. Dala celému světu najevo, že se ze strany nacistického Německa jedná o agresi. Následovalo uzavření všech českých univerzit a kolejí, 1200 studentů Němci odtáhli do vězení v Ruzyni, odtud do Drážďan a pak do koncentračního tábora Oranienburg-Sachsenhausen. Devět studentů a funkcionářů studentských organizací bylo 17. 11. 1939 popraveno. Na památku této události byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů Mezinárodním dnem studenstva.

V koncentračním táboře

Josef Šárka se na dva a čtvrt roku ocitl v Sachsenhausenu – studenti nebyli vězni určení přímo k likvidaci, proto se mnoho z nich vrátilo. Od rodičů dostávali balíčky (za přísných podmínek týkajících se jejich váhy a obsahu) a to drželo „nad vodou“ je, ale i ostatní vězně, se kterými se dělili. Měli mezi sebou přátelský, lidský vztah. I díky tomu přežili.
A Šárka Šárková zmiňuje také víru, kterou si člověk v tak extrémních situacích prohloubí: „Otec ve svých vzpomínkách popisuje, že studenti do určité míry změnili atmosféru koncentráku i pro jiné vězně, nejen tím, že jim občas něco podstrčili. Šlo o vzájemnou podporu a humanitu. Přišli tam například též coby Schutzhäftlinge (rukojmí na převýchovu) polští profesoři, když Hitler likvidoval krakovskou univerzitu, ale i v nepředstavitelně zuboženém stavu sovětští zajatci.“  –  Oproti většině přeživších, kteří se po propuštění zahalili do mlčení, dokázal pan doktor Šárka o pobytu v koncentračním táboře psát velmi konkrétně a popsat nejen hrůzy,  kterým byli vězní vystaveni, ale i světlé momenty, které internovaní studenti zažívali díky soudržnosti, humoru a uměleckému projevu, který ani v koncentráku nechyběl.

Proti oběma totalitám

Po návratu v roce 1942 jako mnozí další vstoupil do odboje. Podle Šárkova popisu byl odboj rozmanitý, byli do něj zapojeni sokolové, katoličtí a evangeličtí duchovní, šlechta, úředníci, dráhy, kam se přes úředníky dostali čeští středoškoláci… Národ nebyl slepý a chtěl dostupnými způsoby bojovat proti okupantům. Josef Šárka nastoupil tam, kam ho odboj zařadil – k cenové kontrole, kde šlo o to chránit české obchodníky, aby je německá kontrola nezlikvidovala. Na konci války bojoval krátce jako partyzán, poté pracoval jako úředník a při zaměstnání dokončil studia. To už měl po svatbě s Vlastou Novákovou a na světě byla prvorozená dcera Vlasta. Rodina se usadila v Praze. Hned po válce bylo jasné, že boj pokračuje – tentokrát proti komunismu, který začal ovládat zemi. Jeho druhorozená dcera Šárka říká, že v následujících desetiletích balancoval na hranici vězení. Ztrácel a střídal zaměstnání (chvíli byl doktorem práv, později docentem ekonomie, aby pak získal aprobaci topiče, což bylo pro předchozí režim příznačné).  Práci ale vždy znovu našel i díky podpoře přátel z dob internace.

Šedesátá léta

V době bourání Stalinova kultu začal v druhé polovině padesátých let vyučovat na Vysoké škole ekonomické, kde se podílel na založení sekce veřejného stravování a cestovního ruchu; napsal řadu vědeckých publikací o veřejném stravování a o družstevnictví. Šárka Šárková upřesňuje: „Kooperativní přístup ke státnímu hospodářství (ve šlépějích zakladatele agrárnického hnutí Švehly) pak přednášel od roku 1961 na nově založené Univerzitě 17. listopadu studentům z rozvojových zemí. V příkrém rozporu s režimním zadáním je ve francouzštině varoval před nedostatky kolektivizovaného a centrálně řízeného zemědělství.“  U studentů podporoval kritické myšlení, aby se po návratu do vlasti vyvarovali obdobných ekonomických slepých uliček.

Na jaře 1966 se Šárka Šárková zapojila do studentské demonstrace a spolu s dalšími účastníky byla na Karlově mostě zatčena a vězněna v Ruzyni (stejně jako její otec před lety). Šla tenkrát vpředu s československou vlajkou v ruce a ve stejné situaci se ocitl i její tatínek v listopadu 1989 na Albertově. „Takže my jsme si to předávali,“ komentuje dnes. V roce 1968 Josef Šárka aktivně protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy a musel pak opustit své místo na VŠE. Univerzita 17. listopadu byla v důsledku bojkotu původního režimního zadání na začátku normalizace v roce 1971 uzavřena. Protože si Josef Šárka nesl zdravotní následky ještě z dob věznění za války, mohl v té době odejít do invalidního důchodu.

Sametová revoluce

Na studentskou demonstraci v listopadu 1989 se dlouho připravoval.  Dceři, která žila od roku 1968 v emigraci, v zahraničí se vdala a začala se věnovat psychoterapeutické praxi, vzkázal: Kdyby se se mnou něco stalo, nebuď smutná. „A tak mi bylo jasné, že si něco připravuje. A také, že to bude na toto datum.“ – Na Albertově, kde se v pátek 17. listopadu 1989 při příležitosti 50. výročí listopadových událostí 1939 mladí lidé shromáždili, k nim promluvil jako první z řečníků.  Ve správný čas na správném místě měla slova spolužáka Jana Opletala váhu. Šárka Šárková vysvětluje: „Studentské hnutí má u nás dlouhou historii a je to veliká šance… Studenti jsou do určité míry svobodnější, protože jsou mladí, nebojí se budoucnosti. Potřebují ale starší generaci, která jim řekne něco tak jednoduchého: Jděte do toho!“ Josef Šárka v ten den, podpořen vrstevníky, své poslání splnil. Jak víme, kola československých dějin se v ten den roztočila a už nešla zastavit. Statečnému muži se sice už nepodařilo vstoupit do politiky (přál si znovu založit agrární stranu), ale v aktivitě nepolevoval. Po sametové revoluci pracoval mj. v Českém svazu bojovníků za svobodu, jako člen předsednictva Sdružení Českého národního povstání, jeden z vedoucích členů Sdružení politických vězňů a pozůstalých a jako jednatel historické skupiny 17. 11. 1939. Zemřel 20. května 2008. Jeho památku připomene publikace výňatku z jeho pamětí pod titulem Studentské hnutí odporu. Vychází v těchto dnech v nakladatelství Karolinum.

Renata Skalošová, Muzeum Říčany

Článek vznikl i díky podkladům, které Šárka Šárková

shromáždila pro vydání knihy vzpomínek Josefa Šárky  

 

Držitel Československého válečného kříže 1939 se studenty dne 17. listopadu 1989. Josef Šárka podporoval v ten den studenty v cestě na Vyšehrad. Jeho obavy, že cestou na Václavské náměstí bude policie připravená k zásahu, se naplnily

 

Josef Šárka jako student Univerzity Karlovy. Od roku

1938/1939 studoval medicínu, později přestoupil na práva  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze vzpomínek Josefa Šárky na účastníky demonstrací v roce 1939  

Jejich příkladem se inspirovali studenti před Pražským jarem v době prvomájových demonstrací a při demonstracích proti sovětské okupaci v roce 1968. Hlávkovi kolejáci položili na hrob Jana Opletala věnec se stuhou „Nezapomeneme na Tebe“. Historická skupina vězňů 17. listopadu 1939 položila k rakvi Jana Palacha věnce se stuhou „Nezapomeneme“. Nezapomněli a byli na Albertově dne 17. 11. 1989 a na Vyšehradě. Bez 17. 11. 1939 by nebylo 17. 11. 1989.

Text projevu, který pronesl Josef Šárka na Albertově 17. 11. 1989  

Mladí přátelé, studenti. Dovolte, abych zahájil vaši manifestaci jako bývalý přítel Jana Opletala a bývalý vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen. Jan Opletal byl čestný člověk a takoví jsme byli i my, vězni 17. listopadu 1939. Byli jsme vězněni za nacismu. Mnozí z nás byli vězněni po roce 1948 a četní šikanováni po roce 1969, kdy naše skupina byla rozpuštěna. V koncentračním táboře jsme přijali heslo, že naše společnost musí být svobodná i demokratická a sociálně spravedlivá. Řiďte se jím. Měli jsme i heslo: Cestou nenásilí podle velkých učitelů morálky: Sokrates, Kristus, Gándhí. Řiďte se jím. Ale měli jsme i heslo „Tvrdě do tvrdého“. Mladí přátelé, nebojte se. Jděte do toho.

Redakční systém i-servis

(c) Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s. 2019 Všechna práva vyhrazena