Ještě k šumavskému táboření říčanských sokolů po druhé světové válce

Díl 2.

V dubnu a květnu tohoto roku uveřejnil Říčanský kurýr „Vzpomínky na činnost Sokola v Říčanech po skončení německé okupace“. Jaroslav Svoboda (*1938) líčil sportovní i kulturní činnost sokolů, požár biografu a také sokolské tábory. K tématu se vracíme i v tomto čísle.

Nezapomenutelný šumavský tábor

Bylo mi šest let, ale některé zážitky si pamatuji dodnes. Mladší žáci a žákyně, starší žáci – vybavuje se mi jméno bratrů Pechatých, Paciny a Jahelky. Ti se nám starali o zábavu (koupel v ledové vodě přímo pod pumpou), ale také o „kulturní pořady“ provozované v okénku půdy, kde byli ubytováni. Vzpomínám na dvanáct apoštolů a na svíčkou osvětlenou smrtku na závěr. To se nám potom spalo!

A houby, borůvky a brusinky. Tyto dary přírody využívaly kuchařky, a tak houbová polévka, vdolky a knedlíky s borůvkami často zdobily náš jídelníček. Dny jsme trávili hlavně venku v blízkosti našich chalup, procházkami do okolí a hlavně u plavebního kanálu Tam jsme popoháněli polena k větší rychlosti a máčeli si nohy v ledové vodě. (Kde jsou dnešní přísná nařízení o bezpečnosti a hygieně!)

Šumava a hlavně Nová Pec se pro mě staly pojmem. Asi proto, že to byly naše první prázdniny ve svobodné republice. A za dva roky… Po roce 1989 jsem se na ta místa vrátila, ale moje zklamání bylo veliké. Po chalupách ani památky, místo nich nevzhledné domy po příslušnících Pohraniční stráže. Místo travnaté pěšiny asfaltová silnička s velkým parkovištěm. Jen to krásné údolí zůstalo.

Hana Ťukalová

Část účastníků sokolského tábora v roce 1946

Před chalupou, která sloužila na táboře jako kuchyně a jídelna, rozeznají pamětníci sestru Kovářovou (uprostřed s hrníčkem