Gymnázium Říčany - Komenského náměstí

Adaptační kurz prvních ročníků očima účastníků, Týden vědy AV ČR, Exkurze do Temelína

   V pondělí ráno jsme odjeli s agenturou "Wenku" na adaptační kurz. Většina z mých spolužáků si myslela, že po měsíci stráveném ve škole je adaptační kurz už zbytečný, ale po třech dnech strávených v rekreačním a sportovním středisku ve Zbraslavicích všichni bez výjimky změnili názor.

   Když jsme dorazili autobusem na místo pobytu, ujali se nás dva mladí a skvělí instruktoři, kteří pro nás připravili úžasný program plný her a aktivit. Starali se o nás od rána do večera. Všechny aktivity, které pro nás instruktoři vymysleli, byly zaměřené na spolupráci a vzájemnou důvěru. 

   Za pouhé tři dny jsme se hodně stmelili, poznali nové kamarády, užili spoustu legrace a utvořili skvělý kolektiv. 

Ondřej Machač, C1

Na adaptační kurz jsem se těšila asi jako na návštěvu zubaře. Takže vůbec. Tři dny někde daleko a ještě k tomu v podstatě s cizími lidmi. Super! Nicméně můj názor se obrátil o 180 stupňů. Adapťák byl doopravdy skvělý a nezapomenutelný. Počasí bylo sice vážně nepřející, ale ani nám to tolik nevadilo. Od rána do večera jsme totiž hráli „sdružovací hry“. Dozvěděli jsme se o sobě navzájem spousty věcí, některé možná i lepší nevědět. Konečně jsme byli tým. Sice jsme se ve škole už měsíc oťukávali, ale teď jsme se konečně skamarádili. U her jsme museli spolupracovat. Z 32 lidí se stala pevná a sehraná skupina. A když jsme při odjezdu všichni hladoví, protože jídlo tady nebylo moc dobré, dělali tzv. „pád důvěry“ z celkem vysoké hromady, který všichni zvládli úspěšně, věděla jsem, že adapťák splnil svůj účel.

Jitka Kocourková, C1

Zájezd do deště

     V pondělí jsme odjeli na adaptační kurz, na který se popravdě moc lidí netěšilo. Ze začátku jsme se spolu nijak extra nebavili. Spíš jen doufali, že tři dny rychle utečou a pojedeme domů. Počasí se nám také moc nevydařilo, ale špatná nálada se změnila hned po prvních aktivitách. Najednou se všichni bavili se všemi a dá se říct, že vlastně o všem a chtěli jsme, aby to tak bylo co nejdéle. Na každou aktivitu jsme se těšili, protože instruktoři vždy vymysleli nějakou zábavnou věc, která nás zaměstnala klidně na hodinu až dvě.   

   Jsem si jistý, že všichni si nejvíce užili ty aktivity, které byly o spolupráci nebo o tom, že jsme se o sobě navzájem něco dozvěděli. Mně se osobně nejvíce líbila aktivita, ve které jsme museli spolupracovat jako jeden celek. Byla to vážně úžasná věc, kdy se muselo všech 32 lidí dostat z jedné strany místnosti na druhou jen za použití židlí. Nesměli jsme u toho mluvit a žádná židle nesměla vydat zvuk. Zvládli jsme to na druhý pokus, což bylo super.   

   Myslím si, že instruktoři pro nás dělali první poslední a za to jsme mohli být rádi. Každá aktivita měla svůj význam a stmelovala nás dohromady. Poznali jsme lépe i naši třídní profesorku.

   Tohle byl můj druhý adaptační kurz, proto jsem čekal, že bude podobný, ale bylo to úplně o něčem jiném a strašně moc mě program bavil a nerad jsem odjížděl takhle brzy. Jediné, co mě zklamalo, bylo jídlo a počasí.

   Díky tomuto adaptačnímu kurzu jsem poznal své spolužáky blíže a víc osobně. Na několik lidí jsem změnil názor - k lepšímu. Klidně bych si akci zopakoval. Jsem rád, že jsme se všichni jako třída dokázali na všem shodnout, a věřím, že to tak bude celé čtyři roky.                        Lukáš Suchánek, C1

Kleopatřin trůn

            Takhle jednou po polední pauze se celá naše třída sešla u recepce hotelu. Všichni jsme se usadili a už jsme jen čekali na našeho instruktora. Když po chvíli dorazil, zavelel a všichni jsme se museli dostavit ven na nedalekou louku. Zastavili jsme se u takové hromady věcí. „No a z tohohle postavíte trůn pro paní profesorku…” zazněla slova instruktora. Já jen nevěřícně stála a upřeně koukala na dřevěné tyče, dva gumové kruhy a provazy. Mezitím co se celá třída vrhla na stavbu trůnu, já stále přemýšlela, jak z toho něco postavit, aby to bylo stabilní a aby to aspoň drželo. Otočila jsem se a tam už polovina naší tlupy svazovala dřevěné tyče k sobě a o kousek vedle byl zbytek, který svazoval a pomocí provazu i formoval gumový kruh. Aby se neřeklo, tak jsem se šla postavit k jedné skupině a začala jsem též něco dělat.

                Ani jsem se nestihla dostat k nějaké pořádné práci a náš trůn byl na světě. Měli jsme z něho radost, protože vypadal vážně dobře. Hrdě jsme ho šli ukázat našemu instruktorovi. Těšila jsem se, že si ho prohlédne, pochválí nás a půjdeme dělat jiné aktivity… Mýlila jsem se. „Teď ponesete paní profesorku. Bude jako Kleopatra…” usmál se. Jo, tak to je v pohodě. Třicet dva lidí zvládne unést jeden trůn a na něm naši Kleopatru. „Zapomněl jsem dodat, že poslepu.” Nevěřícně jsem se otočila. Tak tohle byla podpásovka. Nést trůn - dobrý, ale nést trůn poslepu? To tedy ne. To nemůže dopadnout dobře. No, ale neměla jsem na výběr.

                Všech třicet dva služebníků se ujalo trůnu, na kterém již Kleopatra spokojeně seděla. Na to, jak moc se mi do toho nechtělo, to bylo super! Paní profesorku jsme zdravou a vcelku donesli až do cíle naší dost dlouhé dráhy, která představovala cestu jednotlivými ročníky gymnaziálního studia. Tomu se říká síla a spolupráce!                                                                                                                          studentka, C1

Týden vědy AV ČR                                

Týden vědy a techniky Akademie věd ČR je největší vědecký festival v České republice, do kterého se zapojují všechna pracoviště Akademie věd ČR a přes padesát dalších spolupracujících institucí. Pro veřejnost i pro studenty středních škol byly připraveny především dny otevřených dveří, přednášky, workshopy, exkurze a mnohé další aktivity. Studenti se tak mohli seznámit se všemi vědeckými obory.

Mottem letošního, šestnáctého ročníku bylo „Za hranice známého“. Část programu byla věnována mj. vesmíru. Novinkou letošního ročníku byl speciální program, který vedle netradičních workshopů zahrnoval i komentované prohlídky a pozorování.

Naši studenti využili nabídky a navštívili Fyziologický a Biotechnologický ústav, Ústav experimentální botaniky a Ústav experimentální medicíny.                                                                                                               

 dř

Exkurze do Temelína

Po dvou hodinách strávených v autobuse se najednou v dáli začal rýsovat symbol snad každé jaderné elektrárny – chladící věže, ze kterých se líně valila hustá oblaka vodní páry. Už jsme tady, u samotné jaderné elektrárny Temelín. Už jen pár minut nás dělilo od bran onoho místa, které sní navštívit snad každý nadšenec do energetiky. A já jsem zcela jistě výjimkou nebyla.

První zastávkou bylo zdejší infocentrum, kde jsme si řekli pár slov k bezpečnosti, a byl nám puštěn krátký snímek, který objasnil princip jaderných elektráren a objektivně srovnával efektivitu a čistotu procesu štěpení uranového jádra s jinými zdroji energie. Následně jsme se rozdělili na dvě skupiny – ta první šla přímo do prostorů temelínské elektrárny. My jsme prozatím zůstali v infocentru, kde jsme zhlédli několik dalších animací, které mě překvapily svou kvalitou produkce. Přednáška byla též obohacena o repliky skutečných zařízení, která jsme spatřili na různých schématech; šlo například o spršky v chladicích věžích či uranové „tabletky“, které slouží jako samotný zdroj energie při štěpné reakci. Dokonce jsme viděli tzv. Wilsonovu mlžnou komoru, ve které jsme mohli pozorovat různé typy záření (alfa, beta, kosmické záření).

Následně jsme šli do střeženého prostoru. Museli jsme projít poměrně přísnou bezpečnostní kontrolou, která zahrnovala detekci kovů či validaci našich občanských průkazů. Samotné strojovny mne uchvátily, připomínaly labyrint z různých trubek a zařízení, kterým zvládne projít pouze expert. Na schématech vše vypadalo jednoduše, ale realita je jiná. Když jsme vyšli z budovy, zamířili jsme venkovními prostory přímo k chladícím věžím. Celou exkurzi jsme zakončili procházkou kolem prostorů sloužících k dočasnému uložení radioaktivního odpadu. Pak jsme se již vrátili zpět do infocentra, poděkovali zdejším zaměstnancům a odjeli zpět do Říčan.

Natalie D. Najdenova, kvinta