Vladimír Chmel, úspěšný podnikatel a milovník hudby

Z říčanské rodiny Chmelovy vzešla řada významných osobností. Patří k nim i Vladimír Chmel, vnuk zdejšího oblíbeného řezníka Josefa Chmela, bratranec známé divadelnice Vlasty Tískové. Do jeho osudu výrazně zasáhly politické změny po druhé světové válce.

Narodil se 13. října 1901 v Praze do rodiny konstruktéra Jaroslava Chmela. Po reálném gymnáziu navštěvoval dvouletou obchodní školu, obor řezník a uzenář. Profesně se ale brzy vydal jinudy.  Stejně jako jeho příbuzní miloval hudbu. Vycítil, jaká hudba se bude líbit, a uměl ji prodat – v roce 1925 se jeho život spojil s gramofonovými deskami. Nejprve působil u firmy Columbia. Po deseti letech, když se sloučila s anglickou společností The Gramophone Company (GC) a byl tak vytvořen koncern EMI, v souvislosti s organizačními změnami z firmy odešel a otevřel si vlastní obchod s gramodeskami v pražské Železné ulici. Měl úspěch – na co v životě sáhl, tomu se totiž věnoval na sto procent. Vladimír byl společenský a zábavný, vždy pečlivě upravený, ovládal několik cizích jazyků. V té době už z něj byl ženatý muž, v roce 1932 se po dvouleté známosti oženil s Růženou, rozenou Dvořákovou, rodačkou z Vysočiny a dámskou krejčovou. Seznámili se v kině. Jak vypráví jejich jediná dcera Vladimíra (1946), sedli si tenkrát vedle sebe a padli si do oka. Rodiče vedli Vladimíru k hudbě, navštěvovali spolu operu a zaplatili jí baletní hodiny u primabaleríny madam Zabylové.

V roce 1937 hledala GC soukromého podnikatele, který by měl na starosti její generální zastoupení a správu firemního skladu pro Československo. Z osmadvaceti uchazečů si společnost vybrala právě Vladimíra Chmela. Protože společnost žádala vysokou finanční jistinu, obrátil se na svého zákazníka Rudolfa Pollerta a spolu s ním nakonec mohl jako obchodní ředitel založené firmy zastupovat zájmy GC. Měl na starosti výběr nahrávek, uzavírání obchodů a propagaci. Jeho výdělek byl stanoven na 1000 korun měsíčně. Zároveň mu měla být vyplácena i prémie ve výši 2,75 % z celkového obratu, pouze však při prodeji 70 000 kusů. Už první rok tento počet výrazně překročil (120 000 kusů). Přispěla k tomu jistě i velmi úspěšná nahrávka španělského violoncellisty Pabla Casalsa s Dvořákovým Koncertem pro violoncello a orchestr h mol. Dále spolupracoval s klavíristou Rudolfem Firkušným, dirigentem Rafaelem Kubelíkem a šéfdirigentem České filharmonie Václavem Talichem. Umělce vozil do Londýna, Vídně nebo Berlína, kde byla k dispozici potřebná aparatura.

Kvůli politickým změnám a židovskému původu Rudolfa Pollerta se Vladimír Chmel od března 1939 formálně ujal vedení firmy. Pollert zůstává tichým společníkem. V roce 1942 byl ale deportován do Terezína a už se nevrátil. Do jeho odjezdu mu firma vyplácela domluvený podíl na zisku.

Ve válečné době si Vladimír poradil se vším, co okolnosti přinesly. Investoval vlastní peníze, aby vznikaly nahrávky českého repertoáru. V roce 1942 na něj přišlo udání, že zaměstnává Žida a vyšetřovalo ho gestapo. V roce 1944 ho vyšetřoval finanční úřad. Nejtěžší období jeho života ale mělo teprve přijít. Po válce byl ustanoven prozatímním národním správcem GC. Své služby nabídl ministerstvu průmyslu při organizování státní výroby desek. Stal se druhým náměstkem Josefa Haši, od ledna 1946 generálního ředitele národního podniku Gramofonové závody (GZ, n. p.) a také prozatímního zplnomocněnce Ministerstva informací „pro výrobu a exploataci gramofonových desek“. Právě tento člověk stál za následným uvězněním Vladimíra Chmela a těžkostmi, které přispěly k jeho předčasné smrti.

Na Chmela byl ještě před únorem 1948 vyvíjen stále větší tlak, aby byly majetek a práva anglické firmy, kterou zastupoval, převedeny do národního podniku. Dokonce se tak i protiprávně stalo. Josef Haša na Chmela svaloval vinu mj. za nevydařené londýnské jednání s anglickým koncernem EMI. Chmel měl v té době podporu svých zaměstnanců (kteří se za něj postavili v písemném prohlášení). Další obvinění přišlo záhy: Prý poškozoval dobrou pověst GZ, n. p., tím, že úmyslně a mylně informoval o majetku jím spravované firmy. Dopisem ministerstvu Chmel vše vysvětlil. V lednu 1948 se však dočkal dalšího Hašova útoku; tvrdil, že Vladimír Chmel je agent, který do ciziny zasílá informace o hospodářství republiky. Jak jinak si vysvětlit, že je schopen rok platit reprezentační kancelář na Václavském náměstí i personál? Po domovní prohlídce z 2. února 1948 je případ Chmel předán Státní bezpečnosti v Praze. Zajištěné dokumenty jsou přezkoumány a výsledkem je způsobená finanční škoda ve výši 3,7 milionu korun. Hned druhý den po převratu, 26. února 1948, je Vladimír Chmel zatčen. Po třech dnech je propuštěn, ale protest ze strany Gramofonových závodů jej opět zavede do vazby. Tam setrvává čtrnáct měsíců. Hlavní líčení u Okresního soudu trestního v Praze proběhlo 14. ledna 1950 a skončilo zproštěním viny a výrokem, že škodu utrpěl obviněný. Nicméně prokuratura se odvolala a Josef Haša se postaral o to, aby Krajský trestní soud vynesl rozsudek, který Vladimíra Chmela v červnu 1951 poslal na dva a půl roku do vězení.

Díky amnestii a předchozí vazbě si trest odseděl ještě v rámci roku 1951. V roce 1952 ztratil právo pobývat v pražském bytě na Smíchově a jeho rodina měla žít v horské vesnici Neratov v okrese Žamberk. Po přímluvě zaměstnavatele a za pomoci příbuzného jim bylo povoleno přestěhovat se do Říčan. Chmelovi bydleli v neudržovaném a vlhkém bývalém rekreačním domě v Domažlické ulici, bez záchodu a tekoucí vody. Vladimír Chmel pak za prací dojížděl do sodovkáren v Praze-Holešovicích. Zemřel 16. července 1957 v nemocnici na Karlově náměstí, poté co ho definitivně zradilo srdce. Místem jeho posledního odpočinku se stal říčanský hřbitov, tam odpočívá i jeho milovaná manželka Růženka.

O Vladimíru Chmelovi se můžete dozvědět více v rozšířené verzi tohoto článku na webu Muzea Říčany v sekci Píšeme pro vás.

Šárka Vydrařová

Jako zdroj informací pro tento text byly využity seriál Gabriela Gössela Obchodník gramodeskami Vladimír Chmel publikovaný v Týdeníku Rozhlas (2004) a rozhovor s dcerou Vladimíra Chmela Vladimírou Urbanovou.

Foto: archiv Vladimíry Urbanové

Přílohy:

V kanceláři.jpg (1992 kB)

Svatebčané.jpg (926 kB)