Rozkvetlé louky plné motýlů

Vzpomínky na krajinu Říčanska

před šedesáti a více lety

Proměny krajiny, kterým se budeme od června v Muzeu Říčany na nové výstavě věnovat, zažívají všechny generace. Ta nejstarší ale viděla na vlastní oči změny, které si možná ani neumíme představit. Můžeme si o nich nechat vyprávět – a naslouchat s pochopením pro okouzlení z návratu do minulosti, pro smutky i rozčarování.

Předválečné, válečné i těsně poválečné ročníky poznávaly krajinu doslova na vlastní kůži. Naši (pra)dědečkové a (pra)babičky ještě chodívali bosi (a uměli to i po strništi), při hrách venku se neostýchali šplhat do korun stromů, brodit se v potocích nebo i v bahnitých příkopech. Mohli se také rozběhnout do dálky přes louky a polní cesty…  Pokud byli přespolní a navštěvovali v Říčanech školu, neminula je dlouhá cesta tam a zase zpátky domů. Odněkud se dalo přijet vlakem, často žáci dojížděli na kole. Dávali si je do úschovny na náměstí před budovou někdejšího soudu.

Kopretiny a slzičky

Panny Marie

Karla Schickerová (1939), která v době školní docházky bydlela ve Světicích, se do budovy říčanského gymnázia na Komenského náměstí dostávala nejčastěji pěšky. Chodila přes les a louky. Vzpomíná, že pořád trhala kytky: „slzičky panenky Marie, kopretiny a jak jsme říkali – fousy Jidášovy…“ Kvetlo také hodně modrých zvonků a v obilí chrpy. Některé druhy, které byla zvyklá vídat, už dnes nerostou. Cesta zpátky vedla kolem Marvánku: „Já jsem šla ze školy, vykoupala jsem se a šla jsem domů,“ popisuje paní Schickerová období před letními prázdninami. Hana Dobrovodská (1944) si s vrstevníky hrála pod někdejším lihovarem (blízko dnešního Penny Marketu). Také tam kvetly kopretiny, slzičky Panny Marie (což je lidový název pro hvozdík kropenatý nebo pro kohoutek luční) či vlčí máky: „To byla louka, kde jsme se jako děti vyřádili. Tady jsme si to užily s holkami z ulice. A kluci tady hráli fotbal…“ Hana Jemelíková (1936) má v paměti lokalitu dnešních ulic Sadová a Nová blízko centra Na Fialce. „Tam byla zelená nádherná louka plná pryskyřníků. Tam, kde je dneska ulice, tak tam byl sráz a protékal tudy potok, který pokračoval dál kolem Fialky…,“ vzpomíná dlouholetá obyvatelka Říčan, která si na louce hrávala s mladší sestrou. Neměly to z domu daleko.

Babočky a modrásci

Dalibor André (1948) vypravuje, že pod železniční tratí v blízkosti místa zvaného Srnčí palouček rostl vstavač májový (dnes nazývaný prstnatec). Nešetrnými zásahy do místní přírody rostliny zanikly, dnes je tento ohrožený druh k vidění na poslední lokalitě v okolí, Vojkovské louce. Na části plochy Komenského náměstí bylo za pamětníkova dětství pole, po kterém pobíhalo hejno koroptví. Vzpomíná si také na cíp louky blízko rodného domu, kde se naučil poznávat snad všechny druhy motýlů: „Tam byly všechny babočky, okáčové, všichni modráskové, ale to bylo! Ale těch byly tisíce, tisíce! Takže tam jsem se je naučil…“ Pan André upozorňuje, jak se razantní změny projevují i na zahradách: Kolik tam jen dřív bývalo druhů brouků! Přizvukuje mu Jan Křeček (1943). Ten důvěrně znal svahy podél železniční trati – ideální prostředí pro výskyt řady druhů hmyzu s podmínkami pro jejich šíření. V okolí mostu 5. května v Říčanech se na svahových terénech pravidelně kosila tráva. V některých místech byly kamenité náspy, kde se dal spatřit mimo jiné modrásek rozchodníkový, který se dnes už v okolí nevyskytuje a v celé České republice je velmi vzácný: „Nemám tušení, jestli tam ještě je. Už jsem tam nebyl půl století. Našel jsem tam třeba housenku lišaje pryšcovýho, kterou jsem pak viděl naposled před čtyřiceti lety – co čtyřiceti, šedesáti! –  na Slovensku. Tehdá bylo všeho všude! Ta bohatost byla neskutečná, nesrovnatelná s tím, co se vidí dnes!“ Zdůrazňuje nejprve amatérský, později profesionální entomolog Jan Křeček. 

Renata Skalošová,

Muzeum Říčany

Další vzpomínky na říčanskou krajinu si můžete přečíst nebo poslechnout z audio záznamů na výstavě Proměny krajiny: Je to ve vašich rukou.